Vnitřní lékařství 3/2020

PŘEHLEDOVÉ ČLÁNKY Postižení srdce při hypereozinofilii E26 | VNITŘNÍ LÉKAŘSTVÍ / Vnitř Lék 2020; 66(2): e22–e27 /  www.casopisvnitrnilekarstvi.cz navíc zde existuje nezanedbatelné riziko embolizace do systémového či plicního řečiště při přítomnosti intrakardiálních patologických hmot. Léčba Z hlediska režimových opatření je obecně doporučena striktní restrikce fyzické zátěže během akutní fáze onemocnění a vyloučení sportovní aktivity po dobu následujících 6 měsíců, podobně jako u jiných typů akutní myokarditidy (3, 17). Zásadním terapeutickým cílem u hypereozinofilie jakékoliv etiologie je rychlé snížení hladiny eozinofilů a potlačení zánětlivé aktivity. Za tímto účelem je v počáteční zánětlivé fázi převážné většině pacientů po vyloučení akutní infekce podávána imunosupresivní terapie. Nejčastěji jde o léčbu kortikoidy, ačkoliv evidence jejich účinnosti je v této indikaci poměrně slabá, a navíc není ani jasně definována dávka kortikoidů, jež by měla být používána (3, 15). Jiná situace nastává u pacientů s prokázanou EGPA, u nichž je kortikoterapie základním léčebným opatřením a kortikoidy jsou zde při zahájení podávání doporučeny v útočné dávce (prednison 1 mg.kg.den) s postupnou pozvolnou redukcí na dávku udržovací 5–10 mg prednisonu denně. V pokročilejších fázích onemocnění je indikována kombinovaná imunosuprese kortikoidy s cyklofosfamidem či azatioprinem (24). Specifická terapie vychází ze znalosti vyvolávající příčiny hypereo- zinofilního stavu. V případě suspektní hypersenzitivní nebo alergické reakce je nezbytné vyloučení možných vyvolávajících faktorů. Pokud je identifikována infekční příčina, je pochopitelně klíčové nasazení cílené antimikrobiální léčby. U chronické eozinofilní leukemie, která patří do skupiny myeloproliferativních chorob, je přítomna genová fúze FIP1L1, PDGFRα, tj. translokace genu tyrozinové kinázy, což vede k její trvalé aktivaci. Zde představuje léčebnou metodu volby inhibitor tyrozinkinázy imatinib, při jehož podávání prokazatelně dochází u většiny pacientů k efektivní supresi patologického buněčného klonu (25). U pacientů s EGPA nebo HES lze podávat také mepolizumab, což je humanizo- vaná monoklonální protilátka inhibující vazbu interleukinu 5 (IL5) na receptory exprimované na povrchu eozinofilů. Dosavadní zkušenosti prokazují jeho bezpečnost i dobrou snášenlivost, významnou předností tohoto přípravku je absence známých četných nežádoucích účinků kortikoidů (26). V trombotickém i fibrotickém stadiu onemocnění je indikována účinná antikoagulační léčba v rámci prevence kardioembolizačních příhod (27). Základ léčby srdečního selhání u restriktivní kardiomyopatie ve stadiu EMF tvoří diuretika a spironolakton. Při poklesu systolické funkce levé komory v rámci akutní eozinofilní myokarditidy či následné dilatační kardiomyopatie podáváme standardní farmakoterapii srdečního selhá- ní, tedy ACE inhibitory s betablokátory, a v případě známek městnání přidáváme diuretika a spironolakton. Nefarmakologická léčba pacientů, jež se manifestují srdečním selháním či arytmiemi, se řídí současnými doporučeními a indikace k resynchronizační léčbě, resp. k implantaci kardiostimulátoru či ICD se neliší od obecných indikačních kritérií (17). V případě rozvoje refrakterního srdečního selhání u EMF lze uva- žovat o provedení endokardiální dekortikace. Tato metoda je však nej- častěji prováděna v oblastech endemického výskytu onemocnění, kde jsou farmakologické i nefarmakologické možnosti omezeně dostupné. Literární data z těchto regionů ukazují, že výše uvedená kardiochirur- gická léčba může zlepšit prognózu pacientů (26) a vést k symptoma- tické úlevě (29). V případě významné mitrální regurgitace podmíněné alterací aparátu chlopně progredující nástěnnou fibrotizací je obvykle indikována náhrada chlopně, preferenčně bioprotézou vzhledem k ri- ziku trombotických komplikací při použití mechanické náhrady (30). V poslední době jsou navrhovány stále nové terapeutické možnosti onemocnění asociovaných s hypereozinofilií. Nadějnou se zdá léčba cílená na specifické eozinofilní receptory (konkrétně receptor α pro IL5, receptor pro chemokin CCR3 a lectin 8), zejména pak benralizumab, což je humanizovaná protilátka inhibující vazbu IL5 na eozinofilní receptory, jehož podávání dle několika randomizovaných studií prokazatelně sni- žuje hladinu eozinofilů v krvi i ve tkáních, nicméně prozatím bohužel nemáme k dispozici data, která by hodnotila efekt této léčby právě u pacientů s hypereozinofilií a kardiálním postižením (31). Závěr Hypereozinofilie představuje heterogenní skupinu one- mocnění vzácně asociovaných s postižením srdce. Klíčové pro osud nemocných je včasně stanovení správné diagnózy a zahájení cílené léčby dle vyvolávajícího faktoru. LITERATURA 1. Gotlib J. World Health Organization‑defined eosinophilic disorders: 2014 update on diagno- sis, risk stratifacation andmanagement. American Journal of Hematology 2014; 89: 325–337. 2. Löffler W. Endokarditis parietalis fibroplastica mit bluteosinphilie. Ein eigenartiges Kran- kheitsbild. Schweiz Med Wochenschr 1936; 66: 817–820. 3. Kuchynka P, Paleček T, Mašek M, et al. Current diagnostic and therapeutic aspects of eosinophilic myocarditis. Biomed Res Int 2016; Article ID 2829583. 4. Al Ali AM, Straatman LP, Allard LF, et al. Eosinophillic myocarditis: case series and review of literature. Canadian Journal of Cardiology 2006; 22: 1233–1237. 5. Marijon E Aspects of a neglected tropical cardiomyopathy: endomyocardial fibrosis. Arch Cardiovasc Dis 2008; 101: 801–802. 6. Takkenberg JJM, Czer L, Fishbein M, et al. Eosinophilic myocarditis in patients awaiting heart transplantation. Critical Care Medicine 2004; 32: 714–721. 7. Ball JK, Williams AW, Davies JN. Endomyocardial fibrosis. Lancet 1954; 266: 1049–1054. 8. Yoshizawa S, Kato T, Mancini D, et al. Characteristics of patients with advanced he- art failure having eosinophilic infiltration of the myocardium in the recent era: in- vestigation of explanted hearts for transplantation. International Heart Journal 2013; 54: 146–148. 9. Oakley C, Olsen E. Eosinophilia and heart disease. British Heart Journal 1977; 39: 233–237. 10. Cugno M, Marzano A, Lorini M, et al. Enhanced tissue factor expression by blood eosi- nophils from patients with hypereosinophilia: a possible link with thrombosis. PLoS ONE 2014; 9: Article ID e111862. 11. Seguea P, Iriart S, Acar P, et al. Eosinophilic cardiac disease: molecular, clinical and ima- ging aspects. Archives of Cardiovascular Diseases 2015; 108: 258–268. 12. Akuthota P, Weller P. Spectrum of eosinophilic endorgan manifestations. Immunolo- gy and Allergy Clinics of North America 2015; 35: 403–411. 13. Chusid MD, Dale DC, West BC, et al. The hypereosinophilic syndrome: analysis of four- teen cases with review of the literature. Medicine (Baltimore) 1975; 54: 1–27. 14. Spear G. Eosinophilic explant carditis with eosinophilia: hypersensitivity to dobutami- ne infusion. Journal of Heart and LungTransplantation 1995; 14: 755–760. 15. Ogbogu P, Bochner B, Butterfield J, et al. Hypereosinophilic syndrome: a multicenter, retrospective analysis of clinical characteristics and response to therapy. Journal of Aller- gy and Clinical Immunology 2009; 124: 1319.e3-1325.e3. 16. Brambatti M, Matassini MV, Adler E, et al. Eosinophilic myocarditis. JACC 2017; 70: 2363–2675. 17. Caforio A, Pankuweit S, Arbustini E, et al. Current state of knowledge on aetiology, dia- gnosis, management and therapy of myocarditis: a position statement of the European