PŮVODNÍ PRÁCE Th1, Th2 a Th17 lymfocytyu autoimunitních tyreopatií E24 | VNITŘNÍ LÉKAŘSTVÍ / Vnitř Lék 2021; 67(8): E23–E28 / www.casopisvnitrnilekarstvi.cz gamma) a IL-2 (interleukin 2) (1). Vývoj autoimunitních endokrinopatií ovlivňuje zejména genetická predispozice. Mezi epigenetické faktory patří poruchy regulace v mikroprostředí cílového orgánu (stav hladin cytokinů produkovaných Th1 a Th2 lymfocyty), virové, bakteriální a pa‑ razitární infekce, těžké kovy, farmaka (inhibitory tyrosinkinázy, některé imunologické léky – biolog. léčba), vakcíny, vysoký příjem jódu a deficit vitaminu D (2, 3). K autoimunitnímu poškození endokrinních buněk dochází postup‑ ně, zároveň se organismus snaží udržet homeostázu. Průběh nemoci je pozvolný, dlouho inaparentně, kde dochází k pozvolné destrukci štítné žlázy, vývojem hypotyreózy a nodulací. Vzácně začíná tlakem na krku s přechodnou hyperfunkcí štítné žlázy (hashitoxikóza, silentní tyreoidi‑ tis). V této době můžeme proces autoimunity detekovat pouze labora‑ torně, a to především detekcí autoprotilátek, které se mohou vyskytovat i několik let před klinickou manifestací onemocnění. Autoprotilátky se mohou tvořit proti třem typům antigenů. Jsou to povrchové receptory molekul (např. receptor tyreotropního hormonu TSH – thyroid stimu‑ lating hormone), intracelulární enzymy (např. tyreoidální peroxidáza – TPO) a sekreční produkty (např. tyreoglobulin – TG). Autoprotilátky byly dříve mylně interpretovány jako laboratorní autoimunitní syndrom a přes rozvoj subklinických příznaků nebyli pacienti v tomto stadiu léče‑ ni; ukazuje se, že u časného rozvoje autoimunitního procesu je vhodné nasadit tzv. izohormonální terapii (2). Autoprotilátky mají patognomický význam, který spočívá v detekci uvolněného antigenu z destruovaných cílových buněk endokrinního orgánu buňkami zprostředkovanou imunitní reakcí (např. anti‑TPO, anti‑TG). Pouze autoprotilátky proti TSH receptoru (TRAK) mají patogenetický význam při rozvoji GB tyreoto‑ xikózy. Ta se může rozvinout tvorbou stimulačních protilátek proti TSH receptoru. Plně rozvinuté onemocnění, kdy nastává destrukce více než 90 % funkčních endokrinních buněk, je již stav nevratný a pacienta je možné již jen substituovat chybějícími hormony. Proto je nutná včasná laboratorní diagnostika (2). U některých AIT může být hladina autoprotilátek i přechodně negativní, kde diagnóza spočívá především v sonografickém vyšetření potvrzujícím destruktivní autoimunitní složku. Dochází k tomu v případě převahy aktivace Th1 a suprese Th2 lymfocytů (Th – T helper lympho‑ cyte, pomocný T lymfocyt) vlivem inhibice příslušnými cytokiny nebo při vymizení antigenu. Autoimunitní endokrinopatie jsou často doprovázeny výskytem i dalších orgánově specifických autoprotilátek. U AIT je častá pozitivita protilátek proti cílovým antigenům dalších orgánů, charakterizující autoimunitní polyglandulární syndrom (APS I.-III. typ, tab. 1 a 2). U AT je častý výskyt autoprotilátek proti steroidy produkujícím buňkám – proti nadledvinám a ovariím (2). Efektorové Th lymfocyty se vyvíjejí z antigenem neaktivovaných naivních Th0 buněk (4). Ty se aktivují po vazbě svého T‑buněčného receptoru (TCR – T‑cell receptor) na komplex antigen‑MHC II. třídy (MHC – major histocompatibility complex, hlavní histokompatibilní komplex) a svého receptoru CD28 (CD – cluster of differentiation) na molekulu CD80 nebo CD86 na povrchu antigen prezentující buňky (APC – antigen‑presenting cell). Antigenem aktivované Th0 lymfocyty se diferencují vlivem okolního prostředí do subpopulací efektorových buněk – Th1, Th2, Th17 a T regulačních buněk (Treg) (5, 6). Na diferen‑ ciaci Th0 buněk mají vliv také cytokiny produkované APC buňkami i samotnými Th lymfocyty. Th lymfocyty se mohou zpětně měnit v jiné typy Th buněk vlivem různých cytokinů, např. v podmínkách zánětu (6). Th1 lymfocyty jsou prozánětlivé, produkují cytokiny IL-2, IFN‑γ, TNF‑α (tumor necrosis factor α, faktor nádorové nekrózy α). Jejich cytokiny spouští prozánětlivou imunitní odpověď a zvyšují proliferaci a cytotoxickou aktivitu NK buněk (NK – natural killer cells, přirození zabíječi) (7–10). Th1 lymfocyty stimulují buněčnou imunitu (přeměna makrofágů na aktivované makrofágy, aktivace cytotoxických Tc lym‑ focytů a NK buněk), která může vést k autoimunitní destrukci cílové Tab. 1. APS III. typu Poškozená tkáň Cílový antigen Zúčastněné Th lymfocyty Imunitní proces Autoimunitní onemocnění Folikulární buňky štítné žlázy TPO, TG, NIS (natrium iodide symporter) Th1 Cytotoxické působení imunitních buněk Autoimunitní tyroiditida TSH receptor TSH receptor Th2 Autoprotilátky Stimulace receptoru – GB tyreotoxikóza Inhibice receptoru – Atrofická tyroiditida Tab. 2. Klasifikace APS III, upraveno podle (20) Autoimunitní tyreoidální choroby Hashimotova tyreoiditida, idiopatický myxedém, asymptomatická tyroiditida, endokrinní exoftalmus, Graves-Basedowova choroba + 3A Endokrinní onemocnění 3B Gastrointestinální aparát 3C Kůže–hemopoietický–nervový systém 3D Onemocnění pojivové tkáně – vaskulitida Diabetes mellitus I. typu Hiratův syndrom Atrofická gastritida Perniciózní anémie Celiakie Vitiligo Alopecie SLE, Diskoidní lupus erythematosus MCTD (Smíšené onemocnění pojivové tkáně) RA (revmatoidní artritida) Systémová skleróza Sjögrenův syndrom Chronické zánětlivé onemocnění střev Autoimunitní hemolytická anémie Autoimunitní trombocytopenie Anti-fosfolipidový syndrom Předčasné ovariální selhání Lymfocytická neurohypofyzitida Autoimunitní hepatitida Primární biliární cirhóza Sklerozující cholangitida Myasthenia gravis Roztroušená skleróza Stiff-man syndrom Systémová vaskulitida
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=