280 | VNITŘNÍ LÉKAŘSTVÍ / Vnitř Lék. 2025;71(5):275-282 / www.casopisvnitrnilekarstvi.cz PŮVODNÍ PRÁCE Inzulin glargin v kontextu současné farmakoterapie diabetu mellitu 2. typu hospitalizaci. V průběhu půlročního sledování byla hypoglykemie vyžadující hospitalizaci reportována celkem 10 pacienty. Během léčby prodělalo 5 pacientů ketoacidózu. Diskuze Studie BIGGER ověřila účinnost a bezpečnost užívání biosimilárního inzulinu glarginu (Semglee) v reálné klinické praxi u pacientů s DM2T. V průběhu léčby byl pozorován pokles hodnot HbA1c, a to jak u inzulin-naivních pacientů, tak u pacientů s předchozí léčbou inzulinovými analogy 1. a 2. generace. Vstupní hodnoty HbA1c a FBG u pacientů, kteří již byli před zahájením sledování léčeni inzulinem, byly nápadně vysoké. S ohledem na následný pokles HbA1c v průběhu studie lze usuzovat, že během předchozí léčby nebyly dávky inzulinu dostatečně titrovány a nebyla tak dosažena optimální kompenzace pacienta. Díky pravidelnému monitoringu formou ambulantních návštěv v průběhu studie pak došlo u těchto pacientů ke zlepšení hodnot HbA1c. U inzulin-naivních pacientů byl pozorován nejvýznamnější pokles hodnot HbA1c. Včasné zahájení inzulinoterapie a její adekvátní intenzifikace vede nejen ke zlepšení kontroly glykemie, ale může také přispět k zachování funkce β-buněk a zlepšit inzulinovou senzitivitu (14). K nejvyššímu navýšení denní dávky bazálního inzulinu došlo v průběhu studie u inzulin-naivních pacientů, a to v průměru o 8,6 IU, a v této skupině bylo také dosaženo největší redukce hodnot HbA1c. Část sledovaných pacientů (45,5 %) rovněž užívala i krátkodobě působící inzuliny. Nejvyšší poměr pacientů užívajících kombinaci bazálního a krátkodobě působícího inzulinu (88,7 %) byl ve skupině pacientů léčených před zahájením sledování humánním inzulinem. Dále tuto kombinaci užívalo 58,1 % pacientů ze skupiny pacientů léčených analogy 1. generace. Dávkování krátkodobého inzulinu bylo po zahájení sledování sníženo a následně došlo k navýšení (data nejsou součástí publikace). Dle současně platných doporučení má být po zahájení terapie bazálním inzulinem dávka navyšována 1–2× týdně o 2 IU, a to až do dosažení cílových hodnot FPG. Právě nedostatečné navýšení dávek je častou příčinou neúspěchu léčby. Proto je nutné pacienty opakovaně edukovat o nutnostech self-monitoringu, pravidlech úpravy dávky a pravidelně konzultovat aktuální stav pacienta (15). Pouze v případě, kdy je pacient dostatečně informován o přínosech léčby a rozumí pravidlům inzulinoterapie, může být dosažena adekvátní léčebná odpověď. Dostatečná edukace pacientů před zahájením a v průběhu léčby vede k lepší adherenci a napomáhá pacientům překonat obavy spojené s léčbou inzulinem, tedy typicky strach z injekční aplikace či obavy z hypoglykemie a z nárůstu hmotnosti (16). Překvapivě nebyl u pacientů v průběhu léčby pozorován nárůst hmotnosti, naopak byl pozorován mírný pokles, přičemž nejvyšší hmotnostní úbytky byly zaznamenány u pacientů s předchozí léčbou analogy 1. generace. Nejvýznamnější determinantou nárůstu hmotnosti po zahájení terapie bazálním inzulinem je intenzifikace léčby, tedy dosažení cílového snížení hodnot FPG a HbA1c. Lze tedy předpokládat, že po dalším navýšení dávek inzulinu by u pacientů mohlo k nárůstu hmotnosti dojít. Vhodnou kombinací vybraných antidiabetik, např. SGLT2 inhibitory či GLP-1 agonisty s bazálním inzulinem, je však možné nárůst hmotnosti minimalizovat a dosáhnout cílených hodnot HbA1c (17). Ačkoliv je terapie inzulinem glarginem spojena s mírnými hmotnostními přírůstky, vede prokazatelně ke zlepšení kontroly glykemie a je spojena s klinickými benefity. Pečlivé zhodnocení vstupního stavu pacienta za účelem stanovení individuálních terapeutických cílů inzulinoterapie může přispět k minimalizaci rizika nárůstu hmotnosti (18). Zároveň by součástí léčby měla být také příprava individualizovaného dietního plánu a nutriční poradenství (19). Incidence hypoglykemií a závažných hypoglykemií vyžadujících hospitalizaci byla v průběhu studie srovnatelná s počty případů před zahájením léčby biosimilárním inzulinem glarginem (Semglee). Výskyt ketoacidóz byl v průběhu sledování stejně jako před začátkem studie vzácný. Z výsledků metaanalýz klinických studií vyplývá, že počty hypoglykemických příhod při terapii inzulinem glarginem jsou nižší ve srovnání s NPH inzulinem a že terapie bazálními inzulinovými analogy snižuje riziko hypoglykemií, včetně nočních hypoglykemií (20). Výskyt hypoglykemie může být rovněž omezen edukací pacientů Tab. 2. Výskyt hypoglykemie v průběhu léčby podle typu předchozí terapie (% z celkového počtu pacientů reportujících hypoglykemii) Inzulin-naivní (%) Humánní inzulin (%) Analoga 1. generace (%) Analoga 2. generace (%) p-value Celkem 25,9 7,2 53,9 13,0 < 0,001 Bez hypoglykemie v době 12 měsíců před zahájením sledování 30,4 6,5 51,5 11,6 Výskyt hypoglykemie v době 12 měsíců před zahájením sledování 5,6 10,1 64,8 19,6 Bez hypoglykemie v období prvního měsíce léčby 26,5 7,2 53,6 12,7 n.s. Výskyt hypoglykemie v období prvního měsíce léčby 12,2 7,3 61,0 19,5 Bez hypoglykemie v období mezi prvním a třetím měsícem léčby 26,0 6,8 53,8 13,3 n.s. Výskyt hypoglykemie v období mezi prvním a třetím měsícem léčby 23,3 14,0 55,8 7,0 Bez hypoglykemie v období mezi třetím a šestým měsícem léčby 26,2 6,8 53,9 13,1 n.s. Výskyt hypoglykemie v období mezi třetím a šestým měsícem léčby 20,0 15,0 55,0 10,0
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=