PŘEHLEDOVÉ ČLÁNKY Antiobezitika nové generace a jejich vliv na kostní zdraví postmenopauzálních žen | 105 / Vnitř Lék. 2026;72(2):104-112 / VNITŘNÍ LÉKAŘSTVÍ www.casopisvnitrnilekarstvi.cz ní tvorbu, chronický zánět nízkého stupně a adipokiny produkované nadbytečnou tukovou tkání integritu kostí naopak narušují (3, 4). Redukce tělesné hmotnosti proto také snižuje komorbidity spojené s obezitou. Nicméně současně s úbytkem hmotnosti a tukové hmoty obvykle dochází i k úbytku kostní hmoty a projevuje se poklesem kostní minerální denzity (BMD) a zvýšením kostního obratu. Nízká BMD je spojena se zvýšeným rizikem fraktur a mortalita narůstá po jakékoli zlomenině – zejména po fraktuře proximálního femuru a obratlů, ale též po dalších závažných frakturách (3, 4). Prevalence snížené kostní denzity a osteoporózy celosvětově narůstá a pro tyto pacienty s vyšším rizikem kostních fraktur je stále zapotřebí nových terapeutických strategií (3). Zvýšená inzulinová rezistence a diabetes mellitus (DM) patří mezi nezávislé rizikové faktory osteoporózy a jsou spojeny se zvýšeným rizikem zlomenin a nepříznivější prognózou. Incidence osteoporózy u starších pacientů s DM 2. typu je výrazně vyšší než v běžné populaci a je spojena s horší prognózou (3, 5) (Obr. 1). Diabetes mellitus představuje v tomto kontextu nezávislý rizikový faktor. U pacientů s DM 2. typu se paradoxně setkáváme s normální či dokonce zvýšenou BMD, která však neodpovídá skutečné pevnosti skeletu; vlivem chronické hyperglykemie a oxidativního stresu dochází k poruchám mikroarchitektury kostí a akumulaci produktů pokročilé glykace, což vede k výrazně vyšší křehkosti a riziku zlomenin než u běžné populace (4). Mechanismus snížení kostní minerální denzity při úbytku tělesné hmotnosti je multifaktoriální, přičemž klíčovou roli hraje snížení mechanického zatížení skeletu v důsledku poklesu tělesné hmotnosti. Redukce mechanické stimulace kostí vede ke zvýšené expresi sklerostinu osteocyty, což je glykoprotein inhibující signalizační dráhu Wnt/β-katenin, která je zásadní pro diferenciaci a aktivitu osteoblastů a tvorbu nové kostní tkáně (3). Glukagonu podobný peptid-1 (GLP-1) patří mezi inkretinové hormony, které se uvolňují ve střevech v reakci na příjem potravy a zesilují glukózo-dependentní inzulinovou odpověď. Inkretiny se tak podílejí na regulaci glykemie i energetického metabolismu (3, 6, 7). Právě agonisté receptoru GLP-1 (GLP-1RA) se v současnosti stávají klíčovým nástrojem v léčbě obezity a DM 2. typu, přičemž se intenzivně studuje jejich vliv na snížení kardiovaskulárního rizika a stabilitu kostní hmoty u těchto pacientů. Tato data naznačují, že GLP-1RA by mohly představovat perspektivní přístup i u stavů spojených se sníženou kostní denzitou a sarkopenií, ačkoli přesné mechanismy jejich působení na kost a kostní metabolismus zatím zůstávají nejasné (2, 6, 8). Historický vývoj a současné terapeutické možnosti agonistů receptoru GLP-1 Počátky klinického využití této třídy léčiv spadají do první dekády 21. století, kdy byl k léčbě DM 2. typu schválen exenatid, historicky první zástupce agonistů receptoru GLP-1 (9, 10). V následujících letech byly vyvinuty další přípravky s vylepšenou farmakokinetikou a delší dobou působení, přičemž semaglutid a další moderní molekuly prokázaly výraznou účinnost v redukci tělesné hmotnosti (10). Ačkoli byli agonisté receptoru GLP-1 původně vyvinuti pro léčbu diabetu, jejich výrazný účinek na regulaci chuti k jídlu a redukci tělesné hmotnosti vedl k rozšíření jejich využití také v terapii obezity. V současné farmakologické léčbě obezity jsou tak využíváni selektivní agonisté receptoru GLP-1, mezi něž patří liraglutid a semaglutid, i duální agonista inkretinových receptorů GIP a GLP-1, tirzepatid (8) (Tab. 1). Posledně jmenovaný – tirzepatid představuje inovativní třídu tzv. twincretinů, jedná se o duálního agonistu receptorů pro GIP (glukózo- -dependentní inzulinotropní polypeptid) a GLP-1 (6, 10). Obr. 1. Zdravotní důsledky obezity
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=