Význam ergometrie na diagnostiku ischémie myokardu v ére expanzie zobrazovacích metodík zásadne poklesol. Najväčším problémom je suboptimálna diagnostická presnosť, predovšetkým neuspokojivá senzitivita. Významným negatívom je vysoký podiel nevýpovedných testov a nižšia diagnostická hodnota u žien. Európska kardiologická spoločnosť odporúča preferovať na diagnostiku obštrukčnej koronárnej artériovej choroby (KACh) zobrazovacie metodiky. Ergometriu možno zvážiť ako alternatívny test na potvrdenie, resp. vylúčenie KACh, ak nie sú dostupné neinvazívne alebo invazívne zobrazovacie metodiky. Odlišné stanovisko majú americké kardiologické spoločnosti ACC/AHA, podľa ktorých možno použiť ergometriu ako iniciálne vyšetrenie u pacientov s bolesťou na hrudníku s intermediárnym rizikom bez známej KACh. Ergometria má naďalej významnú pozíciu pri manažmente asymptomatických chlopňových chýb. V prehľadovej práci prezentujeme indikácie a limitácie ergometrie, postavenie v reálnej praxi a možnú budúcnosť ergometrie.

Díky vývoji farmakologické a nefarmakologické léčby srdečního selhání v posledním půlstoletí se zlepšila kvalita života a poklesla mortalita a morbidita. Přes tyto pokroky zůstává prognóza pokročilého srdečního selhání závažná a počet pacientů s terminální formou srdečního selhání v současnosti narůstá. V široké odborné veřejnosti převažují znalosti a osobní zkušenosti s farmakoterapií nebo s terapií implantabilním kardioverterem‑defibrilátorem nebo s resynchronizační terapií. Avšak osobní zkušenost s použitím dlouhodobé mechanické srdeční podpory (MSP) u pacientů v pokročilé fázi srdečního selhání po vyčerpání výše uvedených léčebných možností má dosud jen omezený počet lékařů převážně z velkých kardiocenter. Účelem tohoto sdělení je proto podat základní informace o metodě MSP, jejím přínosu, možných limitacích a návrh postupu při referování pacientů.

Arteriální hypertenze je jedno z nejčastějších onemocnění v české populaci, jehož kontrola však bohužel nedosahuje uspokojivých hodnot. Je tedy zřejmé, že v managementu arteriální hypertenze máme stále rezervy. Tento článek se snaží nejčastější chyby vyjmenovat, poukázat na možné následky těchto chyb a naznačit správný postup pro řešení. V rámci diagnostiky děláme chyby nejen u prostého měření krevního tlaku, ale také v používání měření krevního tlaku mimo zdravotnické zařízení. Dalším nedostatkem je nedostatečné provádění doprovodných vyšetření, která jsou nutná u všech hypertoniků. A v oblasti léčby hypertenze je to především nepoužívání fixních lékových kombinací, a to už na začátku léčby. Dále lékařská inercie spojená s nedostatečným navyšováním léčby a časná úprava léčby, pokud má nemocný nežádoucí účinky. U těžkých hypertoniků je to potom nevyužívání blokátorů mineralokortikoidních receptorů jako léku 4. volby a nepoužívání diuretik, pokud nemocný potřebuje 3 a více antihypertenziv. A konečně lze jmenovat nedostatečnou kontrolu adherence k léčbě.

Umělá inteligence (AI) se v posledních letech stává standardní součástí moderní kardiologie a zasahuje do diagnostiky, intervenční léčby i následného sledování pacientů. Nejrychleji se prosazuje v oblastech, kde je k dispozici velký objem strukturovaných signálů nebo obrazových dat, zejména v analýze EKG, dlouhodobém ambulantním monitorování rytmu, podpůrných systémech pro elektrofyziologické výkony a v kardiovaskulárních aplikacích výpočetní tomografie. Zároveň se rozvíjejí systémy pro urgentní triáž kritických nálezů na CT/CTA (Computed Tomography Angiography) a řešení podporující standardizované provedení echokardiografie i méně zkušenými uživateli. Článek shrnuje vybraná medicínská zařízení využívající AI s deklarovanou shodou podle MDR 2017/745 a zasazuje jejich použití do kontextu postupně nabíhajících povinností dle AI Act 2024/1689, který doplňuje MDR o specifické požadavky pro vysoce rizikové AI systémy. U jednotlivých technologií je diskutován princip, dostupná klinická validace a praktický dopad na klinické workflow. Klíčovou otázkou pro rutinní praxi zůstává kvalita vstupních dat, interpretovatelnost výstupů, interoperabilita a přenositelnost validace mezi populacemi a zdravotnickými systémy. Přestože u části nástrojů již existují randomizované či prospektivní multicentrické důkazy, u jiných je důkazní báze založena převážně na validačních a implementačních studiích a bude vyžadovat další potvrzení v dlouhodobých klinických endpointových studiích.

Vážené kolegyně a vážení kolegové, je mi ctí představit vám novou rubriku věnovanou umělé inteligenci v medicíně a zdravotnictví. V době, kdy se AI technologie stávají neoddělitelnou součástí moderní klinické praxe, považujeme za zásadní, aby měli čtenáři Vnitřního lékařství přístup k přehledným, prakticky orientovaným a vědecky fundovaným informacím o těchto inovacích...

Arteriální hypertenze postihuje téměř 20 % české populace (1) a díky tomu je doslova denním chlebem nejen lékařů v primární péči, ale i specialistů napříč dalšími obory. I přes nemalé vynaložené úsilí na dosažení uspokojivé kompenzace krevního tlaku u jednotlivých pacientů se v rutinní praxi běžně setkáváme s pacienty, v jejichž terapii hypertenze existují rezervy. I z tohoto důvodu je tedy vhodné využít situace, kdy je pacient hospitalizovaný primárně k řešení jiné problematiky než hypertenze, a věnovat pozornost i kontrole jeho krevního tlaku. Hospitalizace poskytuje vhodné podmínky k frekventním kontrolám krevního tlaku a k revizi a případně aktualizaci podávané farmakoterapie.

Obezita představuje celosvětově závažný medicínský i socioekonomický problém. Prevalence nadváhy a obezity v uplynulých třech desetiletích výrazně vzrostla a nyní postihuje téměř jednu třetinu světové populace. Až 70 % žen zažívá během přechodu do menopauzy nárůst tělesné hmotnosti. Agonisté receptoru pro glukagonu podobnému peptidu-1 (GLP-1RA) představují účinnou farmakoterapii nadváhy a obezity a stali se tak důležitým terapeutickým prostředkem napříč různými populacemi, včetně peri- a postmenopauzálních žen. Dostupná data naznačují, že některé z těchto přípravků mohou příznivě ovlivňovat kostní minerální denzitu a riziko fraktur, avšak specifických studií zaměřených na tuto problematiku je zatím málo. Cílem následujícího přehledu je shrnout současné poznatky o použití agonistů GLP-1 receptoru u peri- a postmenopauzálních žen a zhodnotit jejich potenciální vliv na kost a její metabolismus.

Úvod: Nedávné důkazy naznačují, že přerůstání bakterií v tenkém střevě (SIBO) může prostřednictvím mechanismů osy střevo–kardiovaskulární systém sloužit jako diagnostický marker hypertenze. Tento vztah však nebyl hodnocen u pacientů se symptomatickými gastrointestinálními obtížemi. Cílem bylo posoudit souvislost mezi SIBO a arteriální hypertenzí u pacientů podstupujících klinické vyšetření pro gastrointestinální symptomy. Metody: Retrospektivní průřezová analýza 331 po sobě jdoucích symptomatických pacientů (263 kontrol, 68 s hypertenzí), kteří podstoupili vodíkový dechový test. SIBO bylo diagnostikováno podle kritérií North American Consensus (vzestup H₂ o ≥20 ppm během 90 minut). Hypertenze byla stanovena na základě zdravotnické dokumentace a užívání antihypertenzní medikace. Stratifikovaná analýza a Mantel-Haenszelovy metody hodnotily vliv matoucích faktorů a modifikaci účinku věkem a pohlavím. Výsledky: Prevalence SIBO byla v obou skupinách podobná (50,2 % u kontrol vs. 45,6 % u hypertoniků, p = 0,497). Mezi pacienty pozitivními na SIBO mělo hypertenzi 19,0 % ve srovnání s 22,0 % pacientů negativních na SIBO (OR = 0,83; 95% CI: 0,49–1,42). Zajímavé je, že byl pozorován vzorec specifický pro pohlaví, ačkoli test interakce nedosáhl statistické významnosti (p = 0,221): ženy se SIBO vykazovaly nižší pravděpodobnost hypertenze (OR = 0,47; 95% CI: 0,22–1,01; p = 0,053), zatímco muži vykazovali vyšší pravděpodobnost (OR = 1,63; 95% CI: 0,75–3,54; p = 0,22). Tento rozdíl mezi pohlavími přetrvával navzdory tomu, že ženy s hypertenzí byly starší než muži s hypertenzí (61,6 vs. 55,6 roku). Závěry: Na rozdíl od nedávných zpráv jsme po zohlednění matoucího vlivu věku nezjistili žádnou celkovou souvislost mezi SIBO a hypertenzí u symptomatických gastrointestinálních pacientů. Byly však pozorovány trendy specifické pro pohlaví, které nedosáhly statistické významnosti a měly by být chápány jako podklad pro formulaci hypotéz: u žen se jevil ochranný efekt, zatímco u mužů zvýšené riziko. Tato zjištění naznačují, že vztahy mezi střevem a kardiovaskulárním systémem se mohou mezi pohlavími zásadně lišit, a zdůrazňují význam zohlednění charakteristik populace a modifikace účinku ve výzkumu mikrobiomu.

Alergická onemocnění mají ve světové populaci trvale vzrůstající prevalenci. Některou z forem alergických onemocnění trpí podle odhadů 20–40 % obyvatel planety Země. Podle údajů Světové alergologické společnosti při Světové zdravotnické organizaci se jedná o 1 z 5 lidí. Závažnost alergických onemocnění je různá. Všechny jejich formy však ovlivňují život lidí, kteří jimi trpí – od banální alergické rýmy se sezónním výskytem přes různé podoby atopické dermatitidy, potravinových alergií až po těžké bronchiální astma. Těžké formy alergických onemocnění významně snižují kvalitu života pacientů. Jejich terapie je svízelná a vyžaduje komplexní přístup, mnohdy interdisciplinární. Po řadu let neexistovala cílená terapie takových stavů. V posledních desetiletích se díky vědeckému výzkumu a objasnění části patofyziologických jevů, ovlivňujících rozvoj alergických příznaků, daří pomoci i pacientům, u kterých konvenční postupy selhaly. Díky biologické terapii se mohou navracet do života a nepodřizovat se své nemoci. V současnosti je k dispozici cílená terapie pro nemocné s těžkým bronchiálním astmatem, atopickou dermatitidou, chronickou rhinosinusitidou s nosní polypózou, eozinofilní ezofagitidou a stále se objevují nové indikace a nové molekuly.

Crohnova choroba a ulcerózní kolitida jsou chronická zánětlivá onemocnění (IBD), jejichž výskyt v naší populaci stále narůstá. Česká republika patří k zemím s vysokou prevalencí IBD blížící se hodnotě 1 %. Základem terapie obou nemocí je medikamentózní léčba zahrnující konvenční léčiva a léky cílené - biologika a malé molekuly. Cílená terapie je efektivnější a bezpečnější léčebný nástroj a měla by být preferována u pacientů se středně a vysoce aktivní nebo závažnou formou nemoci. V České republice jsou pacienti s IBD léčení cílenou terapií dlouhodobě sledováni v registru CREdIT. Jejich podíl na celé populaci nemocných je však ve srovnání s většinou vyspělých evropských zemí nízký. Vysoký je naopak podíl pacientů léčených dlouhodobě systémovými kortikosteroidy a také pacientů s Crohnovou chorobou léčených mesalazinem. Současné výsledky terapie IBD je možno zlepšit zahájením cílené léčby v časné fázi choroby.

Poruchy minerálového a kostního metabolismu u chronického onemocnění ledvin (CKD-MBD) představují komplexní systémový syndrom zahrnující dysregulaci metabolismu kalcia, fosforu, parathormonu (PTH), vitaminu D a fibroblastového růstového faktoru 23 (FGF23), poruchy kostní remodelace a mineralizace a extraskeletální, zejména vaskulární a chlopenní kalcifikace. Chápání problematiky prošlo zásadní proměnou: od izolovaného vnímání sekundární hyperparatyreózy přes pojetí renální osteodystrofie až k současnému integrovanému pohledu, který zahrnuje také osteoporózu, kardiovaskulární riziko a celkový klinický kontext. Současná doporučení opouštějí rigidní přístup k léčbě zaměřený na dosažení jednotlivých laboratorních cílových hodnot a zdůrazňují dynamické hodnocení trendů, individualizaci léčby a prevenci maladaptivních změn kostního obratu. Diagnostika je založena především na sledování kalcia, fosforu, PTH, 25-OH vitaminu D a alkalické fosfatázy, ideálně její kostní frakce; perspektivní význam mají FGF23 a vybrané markery kostního obratu. Neléčená nebo nedostatečně kontrolovaná CKD-MBD je spojena se zvýšeným rizikem fraktur, progresí renální osteodystrofie, cévními a chlopenními kalcifikacemi, hypertrofií levé komory, srdečním selháním a dalšími komplikacemi ovlivňujícími prognózu i transplantační perspektivu pacienta. Cílem tohoto sdělení je podat internistům stručný, prakticky orientovaný přehled současného pojetí CKD-MBD, jeho diagnostiky, terapeutických možností a vztahu k dalším klinicky významným komplikacím.

Glukagon je v diabetologii užíván především v léčbě těžké hypoglykemie. Vzhledem k dosavadním technologickým obtížím se zajištěním stability glukagonu v roztoku byla účinná látka obsažená v aktuálně dostupných preparátech ve formě prášku, který se před aplikací nejprve rozpouštěl ve vodném roztoku. S tímto způsobem podání glukagonu byla spojena určitá časová latence a také řada chyb, které často snižovaly skutečné do těla dodané množství glukagonu. Aktuálně se na trhu objevily dvě nové formule glukagonu - jedna v již továrně připraveném stabilním roztoku a druhá určená k nazálnímu podání. Článek shrnuje aktuálně dostupné informace o uvedených preparátech.

Východiska: Fibrilace síní (FiS) postihuje až 46,3 milionu osob, její prevalence se za posledních 50 let ztrojnásobila. FiS vede ke vzniku krevních sraženin a zvyšuje čtyřnásobně riziko cévní mozkové příhody. Preventivní antikoagulační léčba warfarinem je dobře zavedena po více než 50 let, má však účinnostní a bezpečnostní nedostatky. Nová antikoagulancia nevyžadují laboratorní monitoraci protrombinového času (INR), mají nízké riziko nežádoucích příhod, jsou však nákladnější.

Levotyroxin je synteticky připravená levotočivá forma tyroxinu. V současnosti patří celosvětově k nejčastěji předepisovaným lékům. Hlavní indikací k terapii levotyroxinem je substituce hypotyreózy jakéhokoliv typu. Využívá se také k supresní léčbě u tyreoidálních karcinomů. Terapeutická dávka závisí na reziduální tyreoidální aktivitě, hmotnosti pacienta a požadovaném cíli léčby. Obvyklé zahajovací dávky se pohybují od 25-50 μg denně, léčbu dále upravujeme za monitorace tyreostimulačního hormonu (TSH). Postupná titrace dávky není doporučována při zahajování pooperační substituční terapie a u gravidních žen s hypotyreózou.

Úvod: Thorakoskopická radiofrekvenční ablace technikou "single stage" je metodou léčby perzistující a dlouhodobě perzistující fibrilace síní (FS) nabízející možnost pro pacienty jinak neřešitelné konvenční katétrovou radiofrekvenční ablací. Prezentujeme úvodní soubor pacientů po zavedení nové metody na našem pracovišti.

Kyselina močová (UA) se převážně tvoří v játrech, střevech a cévním endotelu jako konečný produkt metabolismu purinů získaných exogenně z potravy a endogenně z poškozených nebo mrtvých buněk. Ledviny hrají hlavní roli ve vylučování UA, eliminují asi 70 % denní produkce. Zbytek (přibližně 30 %) je vylučován střevem. Pokud tvorba UA překračuje její vylučování, vzniká hyperurikemie. Hyperurikemie je silně spojena s rozvojem a závažností metabolického syndromu. Nadměrná exprese urátového transportéru 1 (URAT1) a glukózového transportéru 9 (GLUT9) a narušení glykolýzy kvůli inzulinové rezistenci mohou souviset s rozvojem hyperurikemie u metabolického syndromu. Dříve se hyperurikemie považovala pouze za hlavní příčinu dny a dnavé artritidy. Také se předpokládalo, že hyperurikemie u pacientů s renálními onemocněními je důsledkem nedostatečného vylučování UA kvůli ledvinnému selhání, a proto nebyla cílem intenzivní léčby. Základní vědecké poznatky nyní naznačují, že hyperurikemie hraje patogenní roli při vzniku chronického onemocnění ledvin a kardiovaskulárních onemocnění, protože způsobuje endoteliální dysfunkci, proliferaci cévních hladkých svalových buněk a aktivaci renin-angiotenzinového systému. Další nashromážděné údaje naznačují, že léčba snižující hladinu UA zpomaluje progresi těchto onemocnění. Snížení hladiny UA je účinnou metodou pro zlepšení stavu, ale ne všechny látky snižující hladinu UA fungují stejně. V klinické praxi je třeba tyto látky používat s opatrností.

Se zvyšujícím se počtem diabetiků v populaci dochází také ke zvýšení mikrovaskulárních a makrovaskulárních komplikací. Poškození ledvin představuje jednu z hlavních příčin mortality u pacientů s diabetem. Klasifikace diabetické nefropatie je založena na hodnotě glomerulární filtrace a stupni albuminurie a rozděluje pacienty do tříd podle mortalitního rizika. Léčba pacientů je založena na datech z velkých multicentrických studií, které prokázaly kardiovaskulární benefit zejména při používání gliflozinů. Proto glifloziny a statiny společně s metforminem patří mezi léky první volby u pacientů s diabetem mellitem 2. typu a renálním postižením. Komplexní péče o tyto nemocné by současně měla zahrnovat pravidelné dietologické konzultace, fyzickou aktivitu a psychologickou podporu. Odlišná situace je zatím u pacientů s diabetem mellitem 1. typu. Glifloziny se u těchto nemocných nedoporučují používat. Zde základem farmakoterapie zůstávají ACEi nebo sartany a současně dostatečná kompenzace diabetu. V pokročilých stadiích je důležité odesílat pacienty včas ke specialistům k posouzení transplantační léčby.

Krevní tlak (TK) je velmi variabilní parametr. Jeho variabilitu můžeme studovat pomocí ambulantního monitorování TK, standardizovaného domácího měření pacientem nebo vyhodnocením TK měřeného při opakovaných návštěvách ordinace. Všechny způsoby mají prognostickou hodnotu, tj. vysoká variabilita TK zvyšuje výskyt kardiovaskulárních příhod; variabilita měřená pomocí ambulantního monitorování má větší prognostický význam u mladších jedinců do 50 let. Variabilita TK v ordinaci může být vyjádřena pomocí procenta návštěv ordinace s dosaženým cílovým TK; ideální je alespoň 75 % návštěv. Antihypertenzní léky mají rozdílný vliv na variabilitu TK, snižují ji blokátory kalciového kanálu a thiazidová a thiazidům podobná diuretika. Proto tyto léky mají být zařazovány do kombinační léčby s ostatními antihypertenzivy, které variabilitu spíše zvyšují.

Akromegália je raritné endokrinologické ochorenie charakterizované nadprodukciou rastového hormónu (RH), najčastejšie na podklade adenómu hypofýzy s následnou zvýšenou produkciou inzulínu podobného rastového faktora 1 (IGF-1) v pečeni. Účinky RH a IGF-1 na metabolizmus glukózy sú antagonistické; RH vyvoláva inzulínovú rezistenciu, zatiaľ čo IGF-1 zvyšuje inzulínovú citlivosť. Avšak inzulín-antagonizujúci účinok RH prevyšuje inzulín-senzitizujúci účinok IGF-1 v cieľových tkanivách, čo vedie k vzniku diabetes mellitus (DM) pri akromegálii. Sekundárny DM je častou komplikáciou u pacientov s akromegáliou. DM môže byť prvým prejavom ochorenia, pretože hyperglykémia spôsobená inzulínovou rezistenciou býva často významná. Diagnostika a liečba DM u pacientov s akromegáliou je komplexná a vyžaduje multidisciplinárny prístup, ktorý zahŕňa endokrinológov, diabetológov a ďalších špecialistov. Účinná kontrola akromegálie prostredníctvom chirurgického zákroku, farmakoterapie alebo rádioterapie môže zlepšiť glukózovú homeostázu a znížiť riziko komplikácií spojených s DM. Uvedený prehľadový článok sa zaoberá patofyziologickými a klinickými zvláštnosťami DM u pacientov s akromegáliou, ako aj potenciálnymi účinkami špecifickej liečby akromegálie na glukózovú homeostázu.

Whippleova choroba (WD) je vzácné multisystémové onemocnění způsobené aktinomycetou Tropheryma whipplei s variabilním klinickým průběhem. V prodromálním stadiu se typicky projevuje artralgiemi, v symptomatickém stadiu pacienti nejčastěji trpí gastrointestinálními projevy (chronický průjem, abdominalgie, váhový úbytek). Základem diagnostiky je endoskopická biopsie duodena. Definitivním potvrzením diagnózy je v současnosti PCR. Léčba je založena na dlouhodobé antibiotické terapii. Tato kazuistika pojednává o 65leté ženě s nově diagnostikovanou WD s těžkou malnutricí, u které se manifestovaly revmatologické a hematologické projevy, a popisuje naši terapeutickou a nutriční intervenci.

Nové lékové třídy zaměřené na diabetes mellitus 2. typu a jejich jednotliví zástupci, kteří se do klinického využití dostávají v posledních zejména 10 letech, postupně změnili paradigma pohledu na strategii léčby. Dřívější centrální role HbA_1c s ohledem na kombinaci léčby a ústřední role metforminu je především v úvodu léčby nově zachyceného pacienta modifikována jeho kardiovaskulárním a renálním profilem. Ten pak v případě jeho pozitivity nebo vysokého rizika kardiovaskulárních onemocnění by měl být léčen s pomocí inhibitorů SGLT2 a/nebo agonistů receptorů GLP-1. Zahájení léčby těmito preparáty nezávisí na hladině HbA1C nebo na tom, zda pacienti užívají metformin, či nikoliv. Ústup od léčby perorálními léky s vysokým rizikem hypoglykemie je dalším specifickým rysem poslední dekády, nyní akcelerovaný rozšířenými možnostmi, čím tyto medikamenty nahradit. Nové léčebné preparáty a možnosti bariatrické chirurgie též umožňují efektivní ovlivnění míry obezity. Článek přináší aktuální pohled na strategii léčby tohoto onemocnění.

Útlum kostní dřeně v sobě skrývá nepřeberné množství etiopatogenetických příčin, ve kterých se lékař snaží vyznat a porozumět jim. Kazuistika naší pacientky byla o to záludnější, že se jednalo o imunokompromitovanou osobu, jejíž klinický obraz a laboratorní výsledky byly zkresleny imunosupresivní terapií. V následujícím článku se snažíme upozornit na důležitost odebrání základních anamnestických údajů, které by neměly býti opomíjeny, a důkladné fyzikální a laboratorní vyšetřovací metody. Nemalou, ne-li nejdůležitější úlohu hraje vysoce erudované hematologické pracoviště, které nám s diagnózou a následným léčebným řešením velmi pomohlo a patří mu nemalé poděkování. Věřím, že následující článek obohatí každého lékaře různé odbornosti o velmi zajímavou a raritní záležitost.

Cíl: Paroxyzmální noční hemoglobinurie (PNH) představuje vzácné, ale závažné onemocnění krvetvorby způsobené nedostatkem přirozených inhibitorů aktivace komplementu na povrchu buněk projevující se intravaskulární hemolýzou, trombotickými komplikacemi a selháním kostní dřeně. Zavedení léčebného podávání inhibitorů komplementu znamenalo zásadní obrat v prognóze nemocných s PNH. Naše studie shrnuje zkušenosti s podáváním inhibitorů komplementu v ÚHKT v Praze. Soubor nemocných a léčba: Dvacet jedna nemocných s hemolytickou formou PNH bylo léčeno podáním inhibitorů C5 složky komplementu eculizumabu či ravulizumabu. Indikačními kritérii byla recidivující manifestní hemolýza s hodnotami hemoglobinu (Hb) < 100 g/l a event. transfuzní závislost, prodělaná trombotická komplikace či přítomnost renálního selhání. Léčebná odpověď byla měřená vzestupem hodnot Hb, vymizením transfuzní závislosti a poklesem počtu retikulocytů a hodnot LDH. Nemocní s nedostatečnou odpovědí na C5 inhibitor byli převedeni na léčbu inhibitorem C3 složky komplementu pegcetacoplanem. Výsledky: Odpověď na léčbu C5 inhibitorem byla přítomna u 13 z 21 nemocných (61,6 %), 8 nemocných nedosáhlo požadované léčebné odpovědi, u 2 z nich došlo k rozvoji myelodysplastického syndromu (MDS). Šest nemocných s nedostatečnou odpovědí na C5 inhibitor bylo převedeno na léčbu inhibitorem C3 složky komplementu pegcetacoplanem, léčebná odpověď byla přítomna u všech nemocných. Celkem odpovědělo na léčbu inhibitory komplementu 85,1 % nemocných. U žádného z nemocných nebyla při léčbě pozorována trombotická komplikace, tzv. průlomová hemolýza se vyskytla u 6 nemocných (19 %). Průměrná délka přežití činí v současnosti 80,5 měsíce (6,6 roku), pravděpodobnost přežití 10 let a 15 let je 100 %, resp. 79 %. Závěr: Léčba inhibitory komplementu zásadně zlepšila prognózu nemocných s PNH a naše výsledky ukazují v souladu s výsledky jiných studií, že v současnosti přežívají téměř všichni léčení nemocní 10 a více let.

Onkologická léčba je dnes považována za nezávislý kardiovaskulární rizikový faktor. Základní léčbu chronické myeloidní leukemie (CML) představují v současnosti inhibitory BCR:ABL1 tyrozinkinázy (TKI). Zatímco inhibitor první generace (imatinib) se jevil z kardiovaskulárního hlediska jako relativně bezpečný, bylo zavedení TKI 2. a 3. generace spojeno s nárůstem kardiovaskulárních příhod i zhoršením jejich rizikových faktorů, především hypertenze, hyperglykemie, dyslipidemie a renální insuficience. Další zaznamenané vedlejší účinky zahrnují plicní hypertenzi, perikardiální i pleurální exsudáty, arytmie a v menší míře žilní trombózy. Před zahájením vlastní hematoonkologické léčby je proto vždy třeba provést stanovení individuálního kardiovaskulárního rizika podle SCORE2, SCORE2-OP či SCORE2-DM, určit kardiovaskulární toxicitu daného preparátu podle recentních kardio-onkologických doporučení ECS (ICOS) a provádět pravidelné kontroly vybraných parametrů v průběhu léčby (TK, lipidogram, HbA1c, vyšetření moče a eGFR, ABR, TTE, EKG) s ohledem na příslušný TKI.

Prevalence bronchiálního astmatu vzrůstá a těžké astma, které není pod kontrolou ani při optimální terapii vysokou dávkou inhalačního kortikosteroidu v kombinaci s dlouhodobě působícím β2-mimetikem, trápí až 10 % astmatiků. Těžké astma je spojeno s vyšším rizikem vzniku fixované bronchiální obstrukce, akutních exacerbací, zhoršenou kvalitou života i finanční zátěží zdravotnického systému. Přídatná biologická léčba astmatu by měla být zvážena u všech pacientů, kteří i přes optimální léčbu astmatu a případných komorbidit prodělávají akutní exacerbace či mají z indikace astmatu nasazenou systémovou kortikoterapii. V současné době máme v České republice k dispozici pět preparátů, kterými léčíme pacienty s těžkým astmatem. Tato biologika jsou zaměřena proti cytokinům uplatňujícím se v patogenezi eozinofilního zánětu (interleukin 4, 5 a 13), thymickému stromálnímu lymfopoetinu či proti imunoglobulinu E. Tento přehledový článek stručně a přehledně pojednává o základech současných možností a indikacích biologické léčby těžkého bronchiálního astmatu.

Dlouhotrvající subklinický zánět je prokazatelně jedním z faktorů, které ovlivňují progresi aterosklerózy a vedou k destabilizaci aterosklerotických plátů s rizikem komplikací pod obrazem akutního koronárního syndromu. Kromě farmakologického ovlivnění tradičních rizikových faktorů aterosklerózy, jako je dyslipidemie, přináší kontrola prozánětlivého stavu podobné benefity ústící v pokles rizika kardiovaskulárních příhod, což lze monitorovat např. koncentrací vysoce senzitivního C-reaktivního proteinu. Možnosti cíleného ovlivnění subklinického zánětu medikamenty jsou prozatím velmi limitované, lze ovšem využít dostupná léčiva z plejády hypolipidemik, která vedle samotného hypolipidemického účinku umožňují kontrolu prozánětlivého stavu, což ústí v další redukci kardiovaskulárního rizika.

Přehledový článek shrnuje principy umělé inteligence a jejího využití v primární péči se zaměřením na redukci dimenzionality dat a implementaci velkých jazykových modelů v klinickém rozhodování z pohledu všeobecného praktického lékaře. Článek demonstruje, jak moderní algoritmy založené na latentních reprezentacích a hlubokém učení napomáhají zefektivnit diagnostiku, upřesnit diagnózu a usnadnit administrativní úkony, přičemž respektují klinickou zkušenost praktického lékaře.

Hypersenzitivní pneumonitida, dříve označovaná jako exogenní alergická alveolitida, je imunitně zprostředkované intersticiální plicní onemocnění způsobené opakovanou inhalací organických nebo anorganických antigenů. Současná klasifikace rozlišuje HP na nefibrotickou a fibrotickou formu, přičemž fibrotická forma je spojená s horší prognózou. Diagnostika vyžaduje multidisciplinární přístup. Základem léčby je eliminace expozice, u symptomatických pacientů lze zvažovat glukokortikoidy; u fibrotické formy je možné nasazení antifibrotické léčby. Včasná diagnostika a identifikace původního antigenu jsou klíčové pro zlepšení prognózy.

Arteriovenózne fistuly sú považované za preferovaný cievny prístup pre pacientov s potrebou dlhodobej hemodialýzy. Ich vynikajúca priechodnosť spolu s nízkou mierou infekcií a reintervencií v porovnaní s centrálnymi venóznymi katétrami a arteriovenóznymi graftmi z nich robí ideálnu voľbu prístupu pre mnoho pacientov s terminálnym renálnym zlyhaním. Tradičná metóda vytvárania arteriovenóznych fistúl je chirurgická. Vývojom dvoch systémov - WavelinQ™ (Becton, Dickinson and Company; Franklin Lakes, NJ) a Ellipsys® (Medtronic, Minneapolis, MN) vznikla minimálne invazívna endovaskulárna metóda vytvárania arteriovenóznych fistúl. Vzhľadom na fakt, že ide o metódu, s ktorou v porovnaní s chirurgickou metódou nie je veľa skúseností, a tiež vzhľadom na jej finančnú náročnosť, nie je metódou prvej voľby, ale metódou ďalšej voľby. Doterajšie skúsenosti ukazujú, že endovaskulárne vytvorené arteriovenózne fistuly sú asociované s dobrou mierou maturácie, nízkou mierou reintervencie, vysokou mierou primárnej a sekundárnej priechodnosti a nízkou mierou primárneho zlyhania. Ich výhodou je jednoduchosť ich použitia, možnosť ich vytvorenia bez potreby celkovej anestézie a neprítomnosť jaziev po výkone.