Prevalencia diabetes mellitus 2. typu v dôsledku moderného štýlu života vo svete presvedčivo stúpa. Diabetes spolu s rozvojom ostatných rizikových faktorov kardiovaskulárnych ochorení (KVO) tvoria súčasť metabolického syndrómu (MS). Diabetická kardiomyopatia je definovaná ako srdcové zlyhávanie u diabetika bez inej zjavnej príčiny a jej základom je porucha myokardiálneho metabolizmu spočívajúca v preferencii energeticky menej výhodnej beta-oxidácii mastných kyselín na resyntézu ATP. Hlavným cieľom liečby diabetika s ischemickou chorobou srdca (ICHS) je oddialenie vzniku mikro- a makrovaskulárnych komplikácií a zlepšenie prognózy pacienta. Dosiahneme to jedine komplexným prístupom k pacientovi, spočívajúcom v ovplyvnení životného štýlu, medikamentóznej liečbe a v dôslednej kontrole glykémie.

Dabigatran je první prezentované antikoagulancium nové generace, které ve studii RE-LY prokázalo v dávce 150 mg 2krát denně vyšší účinnost v prevenci CMP a systémové embolizace a srovnatelnou, resp. vyšší bezpečnost vzhledem k dobře kontrolovanému warfarinu. Dávka 110 mg 2krát denně prokázala srovnatelnou účinnost spojenou se superiorní bezpečností proti warfarinu. Klíčové a ojedinělé ve spektru moderních antikoagulancií je signifikantní snížení jak ischemických, tak krvácivých CMP v dávkování 150 mg 2krát denně. Dabigatran navíc zásadním způsobem usnadňuje management léčby pacientů s fibrilací síní tím, že nevyžaduje laboratorní kontroly, má prediktabilní farmakokinetiku, jednoduché dávkovací schéma bez nutnosti složité úpravy dávkování a nevykazuje interakce s potravou. Nicméně je třeba mít na paměti, že stále podáváme antikoagulans. Musíme proto přistupovat k indikaci této léčby s určitou rozvahou, znalostí renálních funkcí pacienta a stejně jako u každého antikoagulans si být vědomi, že nežádoucím účinkem může být krvácení. To však při dodržování indikačních kritérií, výše zmiňovaných výhodách a pečlivém klinickém sledování pacienta bude minimalizováno ve srovnání s dosud standardní léčbou warfarinem.

Sodíkový iont je spolu se svými doprovodnými anionty určujícím faktorem osmolality tělesných tekutin, jejíž změny řídí ve zdraví celkovou tekutinovou bilanci, danou na jedné straně příjmem vody v dietě a na straně druhé jejím vylučováním ledvinami. Při selhání ledvin je odstraňování vody převzato dialýzou, ale mechanizmus řízení příjmu tekutin změnami osmolarity je i v této situaci zachován a sodíková bilance má proto zásadní význam. Ona sama je přitom určována jak příjmem soli v dietě, tak sodíkovou bilancí při hemodialýze (HD). Volba koncentrace sodíku v dialyzačním roztoku (CD_Na), resp. její rozdíl proti koncentraci plazmatické (CP_Na) proto může výrazně ovlivnit příjem tekutin v mezidialyzační době. A přesto, že je znám značný interindividuální rozptyl hodnot CP_Na, používá většina dialyzačních pracovišť pro všechny pacienty stejnou hodnotu CD_Na a v rámci dietního poradenství pacientům doporučuje pouze omezení příjmu tekutin. Článek analyzuje možné přínosy dvou základních způsobů manipulace s CD_Na - její individualizace při konstantní hodnotě během celé HD a použití sodíkového profilu (proměnné CD_Na během jedné HD). Na základě literárních údajů i vlastních měření dochází k závěru, že individualizace konstantní CD_Na je z dlouhodobého hlediska výrazně výhodnější. Současné "off-line" profilování CD_Na bez ohledu na sofistikovanost řídícího algoritmu s sebou přináší riziko pozitivní bilance sodíku a s ním spojené negativní dopady. V dietních doporučeních by měl být dáván důraz na omezení příjmu soli místo pouhého doporučování omezit příjem tekutin.

Vývoj ve výzkumu, diagnostice a léčbě mnohočetného myelomu za posledních 10 let je mimořádný. Jedním ze základních předpokladů výzkumné činnosti je vstupní zpracování a třídění biologického materiálu a vytvoření biobanky s archivací kritického množství vzorků pro výzkum. Práce popisuje vývoj a činnosti výzkumné laboratoře experimentální hematologie zajišťující nezbytné nároky kladené pokrokem ve výzkumu mnohočetného myelomu a dalších monoklonální gamapatií na vstupní zpracování a třídění materiálu a jeho archivaci pro potřeby výzkumu i diagnostiky.

Pankreatický karcinom patří mezi onemocnění s neobyčejně špatnou prognózou. Důvodem je především pozdní diagnostika nemoci, protože jedinou efektivní kurativní metodou je stále chirurgická resekce a ta při diagnostice není možná. Je známo, že pětileté přežití nemoci není vyšší než 5,0 %, a stejně tak platí, že počet nových diagnóz ve světě za kalendářní rok se rovná počtu úmrtí za kalendářní rok - tj. 300 000 osob. Dosud neexistuje žádný efektivní screening pankreatického karcinomu u asymptomatických osob. Jistou nadějí se proto zdá být identifikace rizikových faktorů a jejich nositelů vzhledem k možné indukci nádorového bujení. Mezi tyto faktory patří dědičná onemocnění, jako je Peutz-Jeghersův syndrom, familiární střevní polypóza, melanoma mole, hereditární pankreatitida nebo rodinný výskyt karcinomu pankreatu. Nejen faktory genetické, ale i řada iniciálně benigních onemocnění, jako je chronická pankreatitida, diabetes mellitus anebo obezita, patří rovněž mezi rizikové faktory. V současné době mezinárodní konzorcium účastníků z 15 států připravilo tuto alternativu screeningu, jejímž cílem je aktivní identifikace nádorem pankreatu ohrožených osob, vyšetření členů jejich rodin a následná pravidelná dispenzarizace při využití především CECT a endosonografie.

Podáváme přehled současných názorů na kombinační léčbu a na postavení fixních kombinací v léčbě hypertenze podle doporučení ESH/ESC a ČSH z roku 2007 a podle tzv. přehodnocení evropských doporučení z roku 2009. Mezi nejčastěji doporučované dvojkombinace patří blokátor renin-angiotenzinového systému (ACEI nebo sartan) a blokátor vápníku, dále blokátor renin-angiotenzinového systému a diuretikum a blokátor vápníku a diuretikum. Nově se objevila fixní kombinace blokátoru vápníku a beta-blokátoru. Výhoda fixních kombinací je především ve větší complianci nemocného, a tím v lepší kontrole hypertenze. Uvádíme přehled fixních kombinací registrovaných v ČR do května roku 2012.

Alemtuzumab, humanizovaná monoklonální anti-CD52 protilátka, je účinným preparátem v léčbě fludarabin-refrakterní chronické lymfocytární leukemie (CLL). Vzhledem k řadě specifik spojených s léčbou alemtuzumabem vypracovala pracovní skupina České CLL skupiny ČHS ČLS JEP tato doporučení. Souhrn doporučení: (1) Hlavní indikací alemtuzumabu je léčba nemocných s CLL refrakterních na fludarabinové režimy. (2) Další možné indikace alemtuzumabu představuje použití v 1. linii (u nemocných, kteří nemohou být léčeni fludarabinovým režimem), léčba nemocných s delecí 17p, léčba autoimunitních cytopenií refrakterních na standardní léčbu a léčba nemocných s těžkou cytopenií v důsledku masivní infiltrace kostní dřeně. (3) Délka léčby by měla dosáhnout 12 týdnů, neměla by být předčasně ukončena, nejsou-li známky progrese CLL; vyšetření kostní dřeně je možné zvážit po 12 týdnech léčby. (4) Podkožní podání se ukazuje být stejně účinné jako nitrožilní, výhodou je méně nežádoucích účinků spojených s aplikací. (5) Je nezbytná protiinfekční profylaxe proti Pneumocystis jiroveci a herpetickým virům, dále je doporučeno týdenní monitorování cytomegaloviru pomocí PCR periferní krve. (6) Kombinované režimy s alemtuzumabem a použití v konsolidační či udržovací léčbě je nutné považovat za experimentální indikace, které vyžadují optimalizaci v rámci prospektivních klinických studií. (7) Léčbu alemtuzumabem by měl vést zkušený hematolog v rámci centra intenzivní hematologické péče.

Úvod:
V poslední době je široce diskutován možný koncept jednotných dýchacích cest charakterizovaný plynulým přechodem patologických změn ze sliznice dolních dýchacích do horních dýchacích cest (případně obráceně). Tato hypotéza je téměř bez výhrad přijímána u osob trpících bronchiálním astmatem. Nověji se o pan-respiračním zánětlivém postižení můžeme dozvědět i z některých prací autorů zkoumajících funkční a strukturální parametry nazální a bronchiální sliznice u pacientů s chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN).
Cíl:
Předmětem naší práce je právě ověření této hypotézy u nemocných s CHOPN, a to pomocí porovnání struktury a funkce respiračních cilií z oblasti nazální a bronchiální sliznice. Předpokládáme nalezení minimálních nebo žádných rozdílů mezi strukturou a funkcí nazálních a bronchiálních cilií.
Metody:
Jednalo se o observační, průřezovou studii nemocných se stabilní CHOPN, kteří byli bronchoskopicky vyšetřováni v celkové intravenózní propofolové anestezii pro suspekci na bronchogenní karcinom. Vyšetřovali jsme nativní vzorky nazální a bronchiální sliznice, a to pomocí digitální vysokorychlostní mikroskopie (analyzována byla frekvence ciliárních kmitů - CBF, stupeň ciliární dyskineze, přítomnost akineze a výskyt dlaždicobuněčné metaplazie respiračních epitelií). Při statistickém hodnocení odlišností mezi vzorky obou lokalit bylo použito párového t-testu (signifikantní úroveň α = 0,05). Ke zjišťování asociací byl použit κ koeficient.
Soubor:
Během let 2006-2007 jsme do studie zahrnuli 17 nemocných (13 mužů) se stabilní fází onemocnění (minimálně 6 týdnů bez exacerbace) průměrného věku 64,2 (47-80, ± 9,7), průměrné FEV₁ 61 % (21-81, ± 15) s trvající dlouholetou anamnézou aktivního nikotinizmu (průměr 42 balíčkoroků ± 22,8) a s přítomností bronchitického (tj. expektoračního) fenotypu CHOPN.
Výsledky:
Nebyl nalezen žádný rozdíl v průměrné CBF mezi oblastí sliznice dolních (CBF bronchiálního vzorku 5,9 Hz ± 1,2) a horních (CBF nazálního vzorku 6,0 Hz ± 1,3) dýchacích cest (p = 0,427). Byla také dokumentována středně významná asociace mezi výskytem dlaždicobuněčné metaplazie (κ = 0,485) a indexem ciliární dyskineze (κ = 0,733) v obou slizničních lokalitách. Přítomnost akinetických cilií v nosní a bronchiální lokalizaci byla asociována pouze lehce (κ = 0,282).
Závěr:
Nenalezli jsme žádný rozdíl mezi frekvencí kmitání nazálních a bronchiálních cilií u nemocných se stabilní fází CHOPN. Naopak jsme prokázali středně silnou asociaci mezi výskytem dlaždicobuněčné metaplazie a indexem ciliární dyskineze na sliznici obou částí dýchacích cest. Naše pozorování podporuje koncept jednotných dýchacích cest. Ke zobecnění našich dat bude však třeba dalších prací.

Depozita lehkých řetězců ve formě amorfních hmot (light chain deposition disease) poškozují nejčastěji ledviny, méně často jiné orgány. Onemocnění je podstatně vzácnější než AL-amyloidóza. První příznaky light chain deposition disease u naší nemocné byly symetrické otoky dolních končetin. Nemoc byla diagnostikována z biopsie ledvin, provedené až ve fázi rozvinutého nefrotického syndromu s retencí dusíkatých látek. V kostní dřeni bylo 40 % plazmocytů, nebyly však přítomny osteolytické změny skeletu, takže šlo o mnohočetný myelom klinického stadia IB dle Durieho a Salmona. Pacientka byla léčena iniciálně 4 cykly chemoterapie VAD (vinkristin, adriamycin a dexametazon). Po 4 cyklech však nebyla zřetelná žádné léčebná odpověď. Následoval sběr kmenových buněk krvetvorby z periferní krve a vysokodávkovaná chemoterapie, melfalan v redukované dávce 140 mg/m2 při renální insuficienci (sérový kreatinin 290 μmol/l). Průběh vysokodávkované chemoterapie komplikovalo prudké zhoršení funkce ledvin, vzestup kreatininu na 600 μmol/l. Zhoršení funkcí ledvin bylo nejspíše způsobeno nefrotoxicitou použité dávky melfalanu. Tento jev byl popsán u pacientů s AL-amyloidózou s nefrotickým syndromem, kteří byli léčeni vysokými dávkami melfalanu. Byl pojmenován "postconditioning renal insuficiency". Na nefrotoxicitě vysoké dávky melfalanu se zřejmě podílejí hypoalbuminemie, hypoproteinemie, snížený intravaskulární objem a poškození ledvin depozity monoklonálního imunoglobulinu ve formě amyloidu, ale zřejmě i ve formě amorfních neamyloidových depozit. Na prohloubení renální insuficience se však spolupodílel i septický stav při mukositidě. Při kontrolním vyšetření 1. měsíc po transplantaci byla zjištěna kompletní remise, které byla potvrzena dalšími vyšetřeními. V průběhu 1. roku po transplantaci se postupně zlepšovala funkce ledvin, vymizel nefrotický syndrom, odpad bílkoviny se snížil na 2-3 g/24 hod, glomerulární filtrace se postupně zlepšovala. Pacientka je nyní tři roky od stanovení diagnózy v kompletní remisi mnohočetného myelomu, bez nefrotického syndromu, s mírně zvýšeným kreatininem (160 μmol/l), který však má v průběhu posledních tří let klesající tendenci. Uvedený popis dokumentuje dosažení kompletní hematologické remise vysokodávkovanou chemoterapií s autologní transplantací u pacientky s light chain deposition disease i při úplné rezistenci nemoci na klasickou chemoterapii VAD. Upozorňujeme na možnost nefrotoxicity vysoké dávky melfalanu (postconditioning renal insuficiency) u pacientů s nefrotickým syndromem způsobeným depozity lehkých řetězců, ať již ve formě AL-amyloidu, nebo ve formě amorfních lehkých řetězců, a dokumentujeme důležitost vyšetřování volných lehkých řetězců v plazmě.

Úvod:
Projekt Atractiv sledující účinnost komplexního přístupu ke snižování kardiovaskulárního rizika v podmínkách široké ambulantní praxe probíhal v ambulancích 464 lékařů v celé České republice od konce roku 2006 do závěru roku 2007.
Cílem projektu Atractiv bylo sledování výskytu rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění (KVO) u vysoce rizikových nemocných sledovaných praktickými lékaři a ambulantními specialisty a snaha o maximální ovlivnění rizika. V průběhu 5 návštěv byli vybraní nemocní podrobně sledováni a jejich rizikové faktory byly ovlivňovány pomocí nefarmakologické intervence a současně indikovanou farmakoterapií. Metodika:
Hlavní důraz byl kladen na léčbu dyslipidemie a arteriální hypertenze. Kromě antropometrických údajů byly sledovány základní laboratorní ukazatele - sérové lipidy, glykemie, hodnoty renálních a jaterních funkcí, vypočítáno bylo kardiovaskulární riziko podle tabulek SCORE a jeho změny po léčbě. Celkem bylo do sledování zařazeno 4 427 nemocných (2 372 mužů), průměrného věku 62,9 ± 10 let.
Výsledky:
Optimalizací léčby dyslipidemie mezi první a poslední návštěvou bylo dosaženo poklesu celkového i LDL-cholesterolu o 23, resp. 28 %, koncentrace HDL-cholesterolu stouply o průměrně 4,5 % a triglyceridemie se snížila o 22 % (p < 0,001). Zlepšením léčby hypertenze se průměrný krevní tlak snížil ze 152,5/90,5 mm Hg na 132,5/80,2 mm Hg (p < 0,001). Průměrná glykemie nalačno klesla o 0,4 mmol/l. Body mass index klesl o 0,6 kg/m², obvod pasu se snížil o 2,5 cm. Všechny rozdíly zjištěné mezi vstupním a posledním vyšetřením v rámci projektu byly statisticky významné (p < 0,001). Farmakoterapie indikovaná v rámci projektu byla dobře tolerována a výskyt nežádoucích účinků byl minimální.
Závěr:
Projekt Atractiv dokumentuje, že komplexní přístup k nemocným se zvýšeným rizikem KVO zahrnující nefarmakologickou intervenci a účinné kombinace hypolipidemik a antihypertenziv přináší významné snížení rizika. Aplikace moderních postupů léčby dyslipidemie a arteriální hypertenze v podmínkách každodenní praxe je možná, vysoce efektivní a bezpečná.

Schnitzlerův syndrom je vzácná choroba, charakterizovaná chronickou kopřivkou a přítomností monoklonálního imunoglobulinu třídy IgM a dalšími znaky. V textu popisujeme 14leté zkušenosti s léčbou jednoho pacienta. První vyšetření bylo u nás počátkem roku 1995 a diagnóza byla stanovena v roce 1996 (ve věku 52 let). Antihistaminika, první léky, které tento nemocný užíval pro zmírnění kopřivkových potíží, byla zcela bez subjektivního i objektivního efektu. Po zjištění osteolyticko-osteosklerotických změn v oblasti pánve, v místech s intenzivní bolestí, jsme začali nemocného léčit pamidronatem (90 mg ve 28denních intervalech) a po 3 měsících aplikace tohoto léku bolesti kostí zcela vymizely. Pokud se bisfosfonáty přerušily, bolesti se obnovily, po obnovení podávání bisfosfonátů bolesti opět zcela ustoupily. Po stanovení diagnózy jsme pacientovi podávali vysoké dávky dexametazonu (40 mg 1.-4., 10.-13 a 20.-23. den ve 28denních cyklech). Tato léčba odstranila kopřivkové problémy jen ve dnech podávání dexametazonu, po ukončení účinek dexametazonu nepřetrvával. Přešli jsme tedy na kontinuální denní dávky prednisonu (10-30 mg, dle intenzity potíží), které jediné byly dlouhodobě účinné a relativně dobře tolerované. Vzhledem k excelentnímu účinku 2-chlordeoxyadenosinu u Waldenströmovy makroglobulinemie byly v roce 1996 podány nemocnému 3 cykly této léčby (0,1 mg/kg/den 7 dní v 28denních cyklech). Po první infuzi sice vymizely kopřivkové morfy, příznivý vliv na kožní výsev byl časově omezený, přetrvával maximálně 14 dní od poslední infuze, takže z dlouhodobého pohledu byl tento lék nepřínosný. První dlouhodobější zlepšení (parciální remisi) přinesla pravidelná aplikace interferonu α (3 MU 3krát týdně). Po 2 letech léčby interferonem α převládly ale jeho nežádoucí účinky nad žádoucími, a proto byl vysazen. Podobně fototerapie metodou PUVA přinášela po 2 roky parciální regresi kopřivkových projevů. Následně testovaný cyklosporin A (5 mg/kg/den) byl bez jakéhokoliv přínosu. Thalidomid (100 mg večer) kontinuálně podávaný tlumil svědění a zlepšoval spánek, dříve rušený svěděním. Po 4. měsíci však převládly nežádoucí účinky nad žádoucími, a tak byl také vysazen. V roce 2005 jsme s nadějí zkoušeli v té době nejúčinnější léčbu u mnohočetného myelomu, kombinaci bortezomibu (1,3 mg/m² i.v. 1., 4., 8. a 11. den, thalidomidu 100 mg denně a dexametazonu 20 mg p.o. 1.-4. a 8.-11. den v 21denních cyklech - VTD). Celkem byly aplikovány 4 kompletní cykly a 4 cykly s 50% redukcí bortezomibu. Po dobu podávání této léčby se kopřivkové erupce nejméně o 50 % zmenšily a dočasně poklesla i koncentrace monoklonálního imunoglobulinu o více než 50 %, po ukončení této léčby se však projevy nemoci ihned navrátily v původní intenzitě, takže z dlouhodobého hlediska ani režim VTD nepřinesl léčebnou odpověď. V roce 2007 jsme zahájili léčbu preparátem anakinra (Kineret). Kožní projevy po první injekci ihned vymizely a při aplikaci 100 mg denně je pacient již 12. měsíc bez kožních projevů. Normalizovala se dříve trvale zvýšená hodnota CRP a hemoglobin se zvýšil na fyziologické rozmezí. V průběhu 14 let jsme potvrdili parciální léčebný efekt kontinuálního podávání glukokortikoidů, dále parciální léčebný efekt interferonu α, thalidomidu a PUVA, všechny postupy však musely být po čase ukončeny

Úvod:
Vzhľadom na známe limity Friedewaldovej formuly boli navrhnuté aj alternatívne metódy výpočtu LDL cholesterolu (LDL-C). V tejto práci sme posudzovali užitočnosť týchto metód.
Metódy:
Do súboru sme zaradili deväťdesiat tri osôb bez ischemickej choroby srdca. LDL-C sme priamo stanovili homogénnou metódou, vypočítali Friedewaldovou formulou LDL-C = TC - HDL - (TG/2.2) (LDL1) a alternatívne ako LDL-C = 0,41 TC - 0,32 TG + 1,70 apoB - 0,27 (LDL2) a LDL-C = 0,94 TC - 0,94 HDL - 0,435 TG (LDL3). Výsledky: Všetky tri výpočty podhodnotili priamo stanovené hladiny LDL-C, v celom súbore a aj v skupinách podľa hladín TG (TG < 1,7 a v rozsahu 1,7-4,5 mmol/l, p < 0,001 pre všetky porovnania). Zaznamenali sme však významne vyššiu odchýlku vo všetkých troch výpočtoch u osôb s hladinou 1,7 ≤ TG < 4,5 mmol/l. Najnižšiu odchýlku v oboch sledovaných skupinách sme zaznamenali pre Friedewaldovu formulu. Absolútna odchýlka bola 7,6 % pre LDL1, 18,3 % pre LDL2 a 13,6 % pre LDL3. Výpočtami stanovené hladiny LDL-C korelovali s metódou priameho stanovenia v rozmedzí r = 0,82 - 0,90 (p < 0,0001 pre všetky s výnimkou LDL2 pre skupinu 1,7 ≤ TG < 4,5 mmol/l, kde p = 0,0011).
Záver:
Friedewaldova formula sa javí v našej štúdii optimálnejšou metódou výpočtu LDL-C ako ďalšie dve alternatívne metódy, avšak podhodnocuje priamo stanovené LDL-C.

Náplní předloženého sdělení je shrnutí současných poznatků v patogenezi, diagnostice a léčbě primární systémové AL-amyloidózy. Hlubší pozornost je věnována přínosu stanovení sérových hladin volných lehkých řetězců imunoglobulinu včetně poměru κ/λ, srdečních biomarkerů NT-pro BNP a troponinu, i ¹³²I-SAP imunoscintigrafie pro monitorování výsledků léčby. Diskutována je i nutnost standardizovaného hodnocení výsledků terapie s pomocí kritérií doporučených International Society for Amyloidosis. Předloženy jsou i současné možnosti konvenční chemoterapie, přínos vysokodávkované chemoterapie s podporou autologní transplantace krvetvorných buněk (VDT-ATKB) včetně individuálně uzpůsobené "risk adapted" VDT-ATKB zohledňující prognostické ukazatele nemoci. Nastíněny jsou i současné možnosti imunomodulační léčby se začleněním thalidomidu, bortezomibu a lenalidomidu, využívané především v případě prvotní léčebné rezistence nebo progrese nemoci a významné možnosti podpůrné léčby včetně transplantace selhávajícího orgánu. Je vyzdvižena významná role praktických lékařů a odborných internistů v podchycení počátečních fází nemoci, tedy okolnosti, rozhodující do značné míry o strategii léčby, a tím i o prognóze této závažné, dříve obtížně léčitelné a devastující nemoci.

V primárnej profylaxii varikózneho krvácania sa endoskopická ligácia ukazuje rovnako účinná ako podávanie neselektívnych beta-blokátorov (u nás carvedilol). Endoskopická skleroterapia sa v tejto indikácii neodporúča pre vyššie percento komplikácií a podľa niektorých štúdií aj kvôli horším výsledkom vo výskyte krvácania a v mortalite. Endoskopická liečba akútneho krvácania z varixov pažeráka zahŕňa injekčnú skleroterapiu, ligáciu a obturáciu varixov tkanivovými lepidlami. Skleroterapia dodnes zostáva rýchlou, jednoduchou a lacnou metódou zástavy varikózneho krvácania, ale má okrem komplikácií aj vyšší výskyt recidív krvácania v porovnaní s ligáciou. Endoskopická skleroterapia bola pomerne rýchlo nahradená ligáciou aj v sekundárnej profylaxii varikózneho krvácania. Výsledky štúdií a metaanalýz ukázali, že ligácia vyžaduje menej terapeutických procedúr na dosiahnutie eradikácie varixov pri nižšej frekvencii komplikácií než skleroterapia. Nižší efekt bežne používaných sklerotizantov, ako aj vysoká frekvencia komplikácií spojených so závažným vzostupom mortality po akútnej sklerotizácii gastrických varixov viedli k zavedeniu nových tkanivových adhezív, ktoré sa v súčasnosti najčastejšie používajú v tejto indikácii, aj napriek pomerne vysokému percentu komplikácií. Endoskopická injekčná skleroterapia tak síce zostáva zachovaná ako najstaršia metóda zástavy varikózneho krvácania, ale je vyhradená iba pre tie prípady, keď sa z akýchkoľvek dôvodov nemôže použiť ligácia.

Helicobacter pylori (Hp) je celosvětově nejčastější chronickou bakteriální infekcí. Prevalence infekce Hp je vysoká v rozvojových zemích (80-90 %) a nižší ve vyspělých zemích (10-30 %). U převážné většiny infikovaných osob je infekce získána v časném období života. Riziko infekce Hp je spojeno s nízkým socioekonomickým statutem a životními podmínkami v časném dětství (velký počet osob obývající stísněný prostor, počet sourozenců, sdílení jedné postýlky více dětmi, nedostupnost tekoucí vody, nízké vzdělání rodičů). Kouření je rizikovým faktorem infekce v dospělosti. Ve vyspělých zemích, včetně České republiky, došlo k dramatickému poklesu prevalence infekce Hp v posledních 2 dekádách. Tento pokles je možné vysvětlit především relativně příznivými a zlepšujícími se socioekonomickými podmínkami. Nicméně je třeba zvážit také základní determinanty "moderní doby", které mohou způsobit postupné mizení Hp z lidského "mikrobiomu".

V rámci využití technologií v diabetologii je rozvinuto v běžné klinické praxi využití glukometrů, bez kterých si nelze moderní diabetologii ani představit. Méně frekventní, ale neméně zajímavé je využití CSII a CGM. Autor si všímá obou metod samostatně i v jejich ideálním spojení, a to zejména z hlediska optimálních možností jejich využití.

Onemocnění štítné žlázy představují převážnou část endokrinopatií, postihují 5-7 % české populace, přičemž ženy jsou postiženy 6-8krát častěji než muži. Z hlediska klinického dělíme tyreopatie na poruchy hormonální produkce a na morfologické postižení. Diagnóza poruchy funkce štítné žlázy vychází ze stanovení hladin tyreoidálních hormonů fT₃, fT₄ a TSH v séru. Primární hypotyreóza je charakterizována snížením fT₄ a vzestupem TSH. Syndrom nízkého T₃ patří k ochranným reakcím organizmu, při kterých dochází ke konverzi T₄ na hormonálně neúčinný reverzní trijodtyronin (rT₃). U primární hypertyreózy pozorujeme vyšší fT₄ s nízkou hladinou TSH. Akutní tyreoiditida je charakteristická známkami zánětu a normální tyreoidální funkcí, anti-TPO i anti-TG nejsou zvýšeny. Subakutní tyreoiditida probíhá s obrazem zánětu, normálními anti-TPO, anti-TG, bývá i hypertyreóza. Chronická tyreoiditida, Hashimotova struma, patří mezi nejčastější příčiny hypotyreózy u nás a je rozpoznána díky vysokým hodnotám anti-TPO a anti-TG a vyššímu TSH. Tyreoidální adenomy a karcinomy jsou klinicky obvykle eutyreoidní. Nezbytné je stanovení nádorových markerů - tyreoglobulinu u papilárního a folikulárního a kalcitonin u medulárního karcinomu, u kterého je nutné provést genetické vyšetření (stanovení zárodečných bodových mutací, nejčastěji metodou PCR).

Napriek tomu, že metodický postup diagnostiky celiakie bol vypracovaný a akceptovaný viacerými odbornými spoločnosťami, neustále sme svedkami jej nedostatočnej diagnostiky tak v populácii detí, ale najmä dospelých. V dostupnej odbornej literatúre boli pritom opakovane publikované práce, ktoré upozorňovali na túto skutočnosť formou vedeckých prác, krátkych prípadových štúdií, kompilačných prác a v ucelenom postupe podporovali skríningové metódy. Z doterajších výsledkov prác renomovaných českých a slovenských autorov pritom vyplýva, že v súčasnosti je diagnostikované len malé percento celiakie z celkového množstva. Vzhľadom k tejto skutočnosti neustále sa hľadajú postupy, prostredníctvom ktorých by bolo možné diagnostikovať ochorenie už v iniciálnom štádiu. Zlatým štandardom diagnostiky ostáva bioptické vyšetrenie vzorky zo sliznice tenkého čreva. V cielenom diagnostickom algoritme predchádza biopsii použitie menej invazívnych metodík. Tieto sa uplatňujú obzvlášť u atypických foriem a sú založené na vyšetrení cirkulujúcich autoprotilátok v sére. Ich aplikácia a použitie má celý rad výhod. Praktické klinické skúsenosti však ukázali, že svojou výpovednou hodnotou nemajú vždy dostatočnú špecifitu a senzitivitu. Autori práce sa na základe vlastných skúseností a iných literárnych údajov vyjadrujú k problematike skríningu a diagnostike celiakie. Je zrejmé, že aplikáciou cieleného skríningu dôjde nesporne k odhaleniu nových, predovšetkým atypických foriem celiakie, ale časť ostane aj naďalej nediagnostikovaná. Diagnózu celiakie je teda možné stanoviť na základe klinickej, laboratórnej a histopatologickej korelácie aj s rešpektovaním možných úskalí.

Byl retrospektivně hodnocen soubor 144 pacientů (včetně 17 pediatrických) s de novo akutní promyelocytární leukemií z databází institucí spolupracujících v rámci skupiny CELL (The Czech Leukemia Study Group for Life), diagnostikovaných podle WHO kritérií v letech 1989-2006. Cílem bylo ověřit, jak se dařilo v reálném životě všem pacientům, z nichž naprostá většina nebyla zařazena do klinických studií. Ze 140 hodnotitelných pacientů dosáhlo kompletní remise (CR) 97 (69,3 %). Projekce celkového přežití (OS) po 4 letech od doby diagnózy byla 58,9 %, po 6 letech 55,3 %. U 8 nemocných (6,0 %) nebyla podána žádná antileukemická léčba (buď zemřeli krátce po příchodu na oddělení, anebo klinicky nebyli ve stavu únosném pro léčbu). Ze 125 pacientů, u kterých bylo dokumentováno zahájení některé formy léčby, dosáhlo CR 96 (76,8 %). Ze 102 nemocných, v indukci léčených kombinací antracyklinu a tretinoinu (ATRA), dosáhlo CR 84 jedinců (82,4 %; jde o skupinu pacientů, kteří by mohli být zařazeni do klinických studií). Tento výsledek byl lepší než u pacientů léčených pouze chemoterapií (n = 15; CR 46,7 %; P = 0,003), anebo samotnou ATRA (n = 13; CR 62,5 %; P = 0,17). Dalším parametrem s vysoce signifikantním vlivem na dosažení CR byl počet leukocytů v době diagnózy: jejich medián u pacientů, kteří dosáhli, resp. nedosáhli CR, byl 2,1 a 24,0 × 10⁹/l (P < 0,0001), počet leukocytů ovlivnil i OS (P = 0,0001). Po dosažení CR se však původní počet leukocytů při diagnóze nepromítl do OS (P = 0,18). Dosažení CR dále ovlivnil performance status (PS) 0-1 (P = 0,005), který významně koreloval s počty leukocytů (P = 0,0006). Další faktory, spjaté patrně s leukocytózou, ovlivňovaly dosažení CR na hranici statistické významnosti: např. morfologie FAB M3v, hladina LDH v krvi, hladina fibrinogenu, přítomnost interní tandemové duplikace (ITD) genu FLT3 (ta byla silně asociována s vyšším počtem leukocytů a také se zlomem bcr3 v genu PML při tvorbě fúze PML/RARα). Lze usuzovat, že FLT3-ITD je jedním z možných faktorů podmiňujících leukocytózu. Počty trombocytů v době diagnózy neměly vliv na indukci CR - nepotvrdili jsme tedy oprávněnost současné klasifikace rizik (ve smyslu odlišení středního a nízkého rizika) podle skupiny PETHEMA. Naše studie ukazuje na významný rozdíl mezi výsledky v reálném životě a výsledky dosahovanými u pacientů s možností vstoupit do klinických studií. Nejvýznamnějšími prognostickými faktory jsou počet leukocytů a od něj odvozený PS a možnost podání indukční terapie s antracykliny a ATRA.

Osteoporóza je onemocněním vedoucím ke zvýšené kostní fragilitě a zlomeninám při minimálním traumatu. Předpokladem dlouhodobě účinné léčby osteoporózy je dobrá kompliance pacientek. Data o komplianci z randomizovaných klinických studií nemusí podávat spolehlivou informaci o komplianci v klinické praxi, která zpravidla bývá podstatně nižší. CORAL (COmpliance with RALoxifene therapy) je lokální slovenské neintervenční, otevřené, prospektivní, nekontrolované a multicentrické sledování pacientek léčených raloxifenem v běžné klinické praxi. Raloxifen je selektivní modulátor estrogenových receptorů (SERM) indikovaný pro léčbu a prevenci postmenopauzální osteoporózy.
Cíle:
Primárním cílem sledování bylo zjištění kompliance při léčbě raloxifenem v podmínkách běžné klinické praxe. Sekundárními cíli bylo zjištění vlivu na kvalitu života, spokojenosti s léčbou a bezpečnosti léčby.
Pacienti a metody:
Do sledování v délce 18 měsíců bylo ve 40 centrech zařazeno 1 497 pacientek s prokázanou postmenopauzální osteoporózou. Kompliance byla hodnocena prostřednictvím počtu opomenutí užití hodnoceného přípravku. Spokojenost s léčbou byla hodnocena pacientkou prostřednictvím spojité škály 0-100 (VAS). Kvalita života byla hodnocena pomocí dotazníku kvality života EQ-5D. Pro hodnocení bezpečnosti léčby byly při každé návštěvě zkoušejícím lékařem zaznamenány všechny nežádoucí účinky prostřednictvím k tomu určeného formuláře.
Použité statistické metody:
Pro vyhodnocení vztahu mezi kompliancí s léčbou raloxifenem a vybranými parametry (kvalita života, spokojenost s léčbou, změna zdravotního stavu, předčasné ukončení terapie) byl použit neparametrický Mannův-Whitneův test. Pro analýzu vztahu mezi kompliancí a důvody pro vstup do studie byl použit χ² test maximální věrohodnosti a Fisherův exaktní test (v případě 2 × 2 tabulek). Změna spokojenosti s léčbou v průběhu studie byla analyzována Wilcoxonovým testem. Všechny použité testy byly oboustranné a data byla hodnocena na 5% hladině významnosti.
Výsledky:
Průměrný věk zařazených pacientek byl 63,4 ± 8,0 let. 58 % pacientek bylo zařazeno na základě denzitometrického průkazu osteoporózy, u 74 % pacientek byla jako důvod léčby uvedena prokázaná osteoporóza, která se již manifestovala zlomeninou, samotná osteoporotická fraktura byla důvodem zahájení léčby u 10 % pacientek. U většiny pacientek byla menopauza přirozená (77 %). Průměrná doba od menopauzy činila při vstupu do studie 15 let. Akceptovatelná spolupráce (≥ 80 % využité medikace) byla prokázána u více než 90 % pacientek v průběhu sledování a naprosté dodržení dávkování bylo pozorováno u více než 58 % žen. Významně vyšší spokojenost s farmakoterapií byla zjištěna u těch pacientek, které dodržovaly předepsané dávkování. Dodržování předepsaného dávkování bylo spojeno i se signifikantně lepším zdravotním stavem a vyšší kvalitou života pacientek. Z celkového počtu 1 497 hodnocených pacientek byla léčba předčasně ukončena u 87 (5,8 %) žen. Mezi uvedenými důvody pro ukončení léčby byla relativně rovnoměrně zastoupena rozhodnutí ošetřujícího lékaře, nežádoucí účinky a vlastní žádost pacientky. K předčasnému ukončení léčby došlo převážně u pacientek všeobecně nespokojených s farmakoterapií osteoporózy, u žen s celkově hůře sub

Cíl:
Cílem práce je popis arytmií recidivujících po předchozí ablaci pro paroxyzmální fibrilaci síní (FS) a výsledků opakované katetrové ablace.
Metodika:
Opakovanou ablaci podstoupilo 76 pacientů (18 žen, 54 ± 11 let) v 96 výkonech, což bylo 21 % z 362 pacientů, u nichž byla provedena první ablace pro paroxyzmální FS. Cílovým momentem opakované ablace byla reizolace plicních žil (PŽ), ukončení spontánně běžící nebo indukované arytmie a obnovení stabilního sinusového rytmu (SR), případně dosažení nevyvolatelnosti jakékoli arytmie.
Výsledky:
Klinicky byla přítomna levosíňová tachykardie (LST) u 10 (13 %) pacientů před první a u 5 (25 %) pacientů před druhou opakovanou ablací. Arytmie vycházející z arytmogenní PŽ v důsledku zotaveného vedení do levé síně (LS) byla nalezena u 50 (66 %) pacientů při první a u 7 (35 %) pacientů při druhé opakované ablaci. Arytmie převážně reentry mechanizmu vycházející většinou z volné stěny LS byla zjištěna ve 26 (34 %), respektive v 13 (65 %) při první, respektive při druhé opakované ablaci. Všechny arytmie z PŽ se ukončily obkružující ablací PŽ. Arytmie na substrátu závislé se ablací ukončily s výjimkou 2 (3 %) pacientů při prvním a 3 (15 %) pacientů při druhém opakovaném výkonu. U perzistentní FS dominovalo ukončení přes konverzi do LST. Místa ablace vedoucí k obnovení SR byla v těchto případech, stejně jako u primární LST, lokalizována převážně na přední stěně LS. Po dobu 22 ± 13 měsíců sledování je 68 (89 %) pacientů bez FS, konkrétně 54 (71 %) bez antiarytmické léčby a 14 (18 %) pacientů při léčbě antiarytmiky I. nebo III. třídy.
Závěr:
Před první opakovanou ablací dominuje FS závislá na zotavení spojení arytmogenní PŽ s LS, pak se již zvyšuje zastoupení arytmií závislých na reentry arytmogenním substrátu z volné stěny LS. Klinická účinnost opakované ablace je vysoká.

Chronická lymfocytární leukemie (CLL) je charakteristická výraznou různorodostí prognózy s celkovým přežitím v řádu několika měsíců až desítek let. V současné době není možné přesně určit budoucí klinický průběh u jednotlivého pacienta. Angiogeneze se ukazuje v posledních letech jako potenciální prognostický faktor u řady hematologických malignit včetně CLL. Cílem naší studie bylo změřit klíčové angiogenní faktory bFGF a VEGF (basic fibroblast growth factor, vascular endothelial growth factor) metodou ELISA v plazmě periferní krve u 73 nemocných s neléčenou chronickou lymfocytární leukemií (43 mužů, 30 žen, medián věku 65 let, rozmezí 31-88 let) a 80 zdravých dobrovolníků. Zjistili jsme signifikantně zvýšenou koncentraci u nemocných s CLL v porovnání s kontrolní skupinou (p < 0,0001 pro oba cytokiny). Nebyly nalezeny významné rozdíly v angiogenních faktorech mezi podskupinami s nízkým vs středním vs vysokým rizikem dle Raie či závislost angiogenních faktorů na pohlaví. U skupiny 12 pacientů došlo po intenzivní léčbě založené na fludarabinu k významnému poklesu u obou těchto faktorů (bFGF: p = 0,0005; VEGF: p = 0,0068), které již nebyly signifikantně odlišné od kontrolní skupiny (bFGF: p = 0,524; VEGF: p = 0,728). Naše data prokázala zvýšení zásadních angiogenních aktivátorů bFGF a VEGF u chronické lymfocytární leukemie. Intenzivní léčba kombinující fludarabin a cyklofosfamid + rituximab by mohla mít také antiangiogenní účinky. Další studie s delší dobou sledování jsou nutné k vyhodnocení vlivu angiogenních ukazatelů na dobu do progrese či celkové přežití.

Bcl-2/IgH přestavba je charakteristickou molekulární přestavbou u nemocných s folikulárním lymfomem (FL), její prognostický význam je však stále nejasný.
Cíl práce:
Zhodnocení významu dosažení Bcl-2/IgH negativity na prognózu nemocných s FL. Samotnou chemoterapií (CHT) bylo léčeno 27 nemocných (54 %), chemoterapií v kombinaci s monoklonální protilátkou anti-CD20, rituximabem (R-CHT) 23 pacientů (46 %).
Výsledky:
Molekulárně genetické remise po R-CHT dosáhlo 7 z 11 pacientů (64 %), po CHT jen 2 ze 14 pacientů (14 %) - tento rozdíl byl statisticky významný (p = 0,037). U 17/27 nemocných, kteří byli léčeni samotnou chemoterapií a nedosáhli kompletní remise, byly podány sekvenčně 4 dávky rituximabu po 1 týdnu. 12 ze 17 nemocných (71 %) takto léčených bylo před léčbou Bcl-2/IgH pozitivních. K vymizení Bcl-2/IgH pozitivity došlo při kontrole za 1 měsíc u 7/12 nemocných (58 %), u 2/5 zbývajících nemocných byla zaznamenána negativita Bcl-2/IgH v intervalu 3 (1 pacient), resp. 6 měsíců (1 pacient). S dosažením Bcl-2/IgH negativity kdykoliv během léčby byly asociovány tyto faktory: věk < 65 let (p = 0,02) a performance status 0 + 1 dle WHO v úvodu (p = 0,02). Nemocní, kteří dosáhli vymizení Bcl-2/IgH po léčbě, měli v porovnání se skupinou Bcl-2/IgH pozitivních nižší riziko relapsu/progrese - 27 % vs 75 % (p = 0,03), ve 2 letech pak vyšší pravděpodobnost přežití bez progrese - 81 % vs 38 % (p = 0,004), bez události - 74 % vs 38 % (p = 0,01) a hraničně celkové přežití - 87 % vs 74 % (p = 0,05).
Závěr:
Dosažení Bcl-2/IgH negativity po léčbě folikulárního lymfomu je dle našich zkušeností spojeno s lepší prognózou onemocnění.

Cíl:
Hodnocení léčebné odpovědi je jedním z nejdůležitějších prognostických ukazatelů. Pomocí metabolického stanovení FDG-PET je umožněno rozlišit strukturální změny, které obsahují ještě viabilní lymfomovou tkáň od fibrotických reziduí.
Metoda:
V rámci retrospektivní analýzy 96 nemocných s diagnózou difuzního velkobuněčného lymfomu (DLBCL) diagnostikovaných v letech 1999-2004 byl hodnocen prognostický význam výsledku FDG-PET vyšetření v průběhu intermediárního stagingu (po 2.-4. cyklu chemoterapie, celkem 69 nemocných) a na jejím konci (celkem 68 nemocných) pro dobu bez progrese (PFS) a celkové přežití (OS).
Výsledky:
S mediánem sledování 30 měsíců byla ve skupině s intemediárním PET negativním výsledkem pozorována ve 3 letech PFS 80,7 % a OS 97,6 % oproti PFS 50,5 % (p < 0,005) a OS 71,5 % (p < 0,01). Pro PET pozitivní pacienty bylo relativní riziko relapsu/progrese 4,8krát vyšší a riziko úmrtí 6,4krát vyšší. Při hodnocení PET výsledku na konci léčby byla u PET negativních PFS 81,7 % a OS 94,7 % proti PFS 29,4 % (p < 0,0001) a OS 57,5 % (p < 0,0001) u PET pozitivních pacientů. Pro PET pozitivní pacienty při ukončení chemoterapie bylo riziko relapsu/progrese 7krát vyšší a riziko úmrtí 12,9krát vyšší. Při hodnocení významu PET restagingu ve skupinách podle rizika dle mezinárodního prognostického indexu (IPI) se ukázalo, že výsledky si zachovávají v jednotlivých podskupinách signifikantní rozdíl jako pro PFS, tak pro OS s výjimkou OS ve skupině nemocných s vyšším rizikem hodnocených v rámci intermediárního restagingu.
Závěr:
Předkládaná analýza dokládá prognostický význam PET vyšetření u nemocných s DLBCL hodnocených jak v rámci intermediárního restagingu, tak na konci chemoterapie. Zda bude mít význam měnit léčbu jen na základě PET vyšetření, je a bude předmětem prospektivních klinických studií.

Feochromocytom je relativně vzácná příčina arteriální hypertenze. Neléčený feochromocytom může však vést až k fatální hypertenzní krizi v průběhu anestezie či jiných forem stresu. Je proto důležitá náležitá diagnostika tohoto onemocnění. Již 24hodinové monitorování krevního tlaku (TK) může přispět k diagnostice feochromocytomu s ohledem na často se vyskytující zvýšenou variabilitu TK a absenci nočního poklesu TK. Dosud byly identifikovány mutace 5 genů, zodpovědných za vznik familiárních forem feochromocytomu: mutace genu von Hippel-Lindau (VHL), vedoucí ke vzniku VHL syndromu, mutace RET-protoonkogenu u mnohočetné endokrinní adenomatózy 2. typu, mutace typu 1 genu pro neurofibromatózu, který je asociován s von Recklinghausenovým onemocněním a konečně mutace genů kódujících B- a D-subjednotky mitochondriální sukcinát-dehydrogenázy (SDHB, SDHD), které se vyskytují u familiární paragangliomatózy a feochromocytomu. Genetická analýza by se proto měla provádět u všech potvrzených případů feochromocytomu, zejména u mladších osob do 50 let věku. Biochemická diagnostika se opírá zejména o stanovení plazmatických volných metanefrinů nebo močových frakcionovaných metanefrinů, které mají obvykle vyšší diagnostickou výtěžnost ve srovnání s plazmatickými, popřípadě močovými katecholaminy. V diagnostice extraadrenálních či mnohočetných forem se kromě CT/MRI uplatňuje zobrazení pomocí radiofarmaka ¹²³I-metaiodobenzylguanidinu (MIBG) nebo pomocí ¹⁸F-fluorodopaminu PET (dostupné jen v USA). Farmakologická léčba pomocí blokátorů alfa-, popřípadě i beta-receptorů s následnou laparoskopickou exstirpací tumoru bývá u benigních forem feochromocytomu obvykle úspěšná. Bohužel u maligních forem nejsou stále k dispozici přesvědčivě účinné léčebné přístupy.

Design:
Chemoterapie BOVAPEC je modifikací časově intenzifikovaného protokolu Stanford V, účinné a relativně málo toxické primární léčby pokročilých stadií Hodgkinova lymfomu (HL). Mustargen byl nahrazen méně myelotoxickým cyklofosfamidem, a tato chemoterapie byla podána nemocných se středně pokročilým stadiem HL.
Materiál a metodika:
Primární léčbu s BOVAPEC zahájilo 62 pacientů. Plánovanou chemoterapii absolvovalo v plném rozsahu 60 nemocných (97 %) a medián celkové délky její aplikace byl 13 (12-18) týdnů. 31 pacientů (50 %) podstoupilo adjuvantní "involved field" radioterapii (RT). Medián sledování souboru po ukončení léčby byl 37 (rozmezí 8-85) měsíců.
Výsledky:
Neutropenie 3. a 4. stupně byla pozorována v průběhu léčby u 14 nemocných (23 %), ale ani u 1 pacienta nebyla provázena závažnými infekčními komplikacemi. Manifestace časné nehematologické toxicity nepřesáhla 2. stupeň. 58 pacientů (94 %) dosáhlo kompletní remise HL. Relaps choroby byl zatím pozorován u 11 nemocných (19 %) a pravděpodobnost 5letého přežití bez známek choroby (DFS) je 72 %. Kombinace chemoterapie BOVAPEC s radioterapií (RT) v primární léčbě byla spojena s vyšší, i když statisticky zatím nevýznamně, pravděpodobností 5letého DFS (88 % vs 58 %; p = 0,08).
Závěr:
Režim BOVAPEC se svou akceptovatelnou toxicitou může představovat účinný primární léčebný přístup pro nemocné se středně pokročilým stadiem HL. Adjuvantní RT je nezbytnou součástí primární léčby u všech pacientů s iniciálně velkými pakety uzlin ("bulk") a/nebo zbytkovou lymfadenomegalií.

Rýchly vývoj a klinické zavedenie trojrozmerných techník intrakardiálneho mapovania výrazne rozšírili možnosti katetrizačnej ablačnej liečby dysrytmií. Moderné zobrazovacie techniky umožňujú presné určenie miesta vzniku a spôsobu šírenia dysrytmie v srdcovom svale, čo je nevyhnutným predpokladom úspešnej ablačnej liečby. Aj keď fluoroskopický obraz počas elektrofyziologického vyšetrenia umožňuje priebežnú kontrolu polohy katétrov v srdci, pre svoju nízku rozlišovaciu schopnosť ostáva len hrubým odhadom ich skutočnej pozície. Cieľom autorov tejto prehľadnej práce bolo stručne charakterizovať základné princípy činnosti dnes používaných trojrozmerných mapovacích systémov a priblížiť ich význam a výhody pre ablačnú liečbu jednotlivých dysrytmií v klinickej praxi.