Nová doporučení odrážejí nárůst poznatků, které byly publikovány od vydání předchozího českého doporučeného postupu v září 2017. Základem pro napsání tohoto doporučeného postupu byla doporučení Evropské asociace pro studium jater (EASL) z května 2025. Podle kvalifikovaných odhadů je celosvětově chronicky infikováno virem hepatitidy B (HBV) 254 milionů lidí. Česká republika patří mezi státy s nízkou prevalencí infekce HBV. Infekce HBV může vyvolat závažná, život ohrožující poškození jater – fulminantní hepatitidu, jaterní cirhózu a hepatocelulární karcinom (HCC). Hlavním cílem léčby je prodloužit délku života a zlepšit jeho kvalitu zabráněním progrese chronické hepatitidy do jaterní cirhózy, dekompenzace cirhózy a vzniku HCC. Předpokladem dosažení tohoto cíle je trvalá suprese replikace HBV. Dalšími cíli léčby jsou prevence vertikálního přenosu infekce z matky na novorozence, zábrana reaktivace infekce HBV, léčba extrahepatálních manifestací (EHM) HBV a snížení pravděpodobnosti mezilidského přenosu HBV. Obecně jsou možné 2 strategie léčby chronické hepatitidy B – léčba nukleos(t)idovými analogy (NA) nebo pegylovaným interferonem alfa. V současnosti je naprostá většina pacientů v České republice a v celé Evropě léčena NA. Entekavir (ETV), tenofovir disoproxil fumarát (TDF) nebo tenofovir alafenamid (TAF) by měly být používány jako NA první linie léčby. Hlavní výhodou léčby vysoce účinnými NA s vysokou genetickou bariérou pro vznik rezistence je predikovatelně vysoká a dlouhodobá antivirová účinnost vedoucí k dosažení nedetekovatelné HBV DNA v séru u naprosté většiny adherentních pacientů a příznivý bezpečnostní profil těchto léků. Těmito NA může být léčen každý pacient s chronickou hepatitidou B a představují jedinou možnost léčby u pacientů s dekompenzovanou jaterní cirhózou, po transplantaci jater, s EHM infekce HBV, závažnou akutní hepatitidou B nebo exacerbací chronické hepatitidy B. Při rozhodování mezi ETV, TDF a TAF je potřeba zhodnotit komorbidity (především renální insuficienci a redukci kostní denzity) a další faktory (ženy v produktivním věku, gravidní, vyšší věk).

Výskyt diabetes mellitus všech typů v posledních letech stoupá. Současně s tím se zvyšují počty antropogenních chemikálií v prostředí, které jsou schopné ovlivňovat endokrinní systém. Tyto látky jsou nazývány endokrinní disruptory (ED) a jejich vlivy na endokrinně aktivní orgány jsou intenzivně studovány. Vztah mezi ED a diabetes mellitus je aktuálním tématem výzkumu. Tento přehled prezentuje současný stav poznání o úloze ED u jednotlivých typů diabetu a možným pozdním následkům jejich expozice během vývoje. Krátce se věnuje také základnímu přehledu o endokrinních disruptorech, aktuálnímu stavu legislativy a možnostem prevence expozice ED.

Obezita je chronické, progredujúce, často relabujúce ochorenie s početnými metabolickými, fyzikálnymi a psychologickými komplikáciami. Agonisty receptora glukagónu podobného peptidu-1 (GLP-1 RA) sú kľúčovou liekovou skupinou v terapii diabetes mellitus 2. typu (T2DM) s výbornou účinnosťou nielen pri kontrole glykémie, ale aj v redukcii hmotnosti. GLP-1RA pôsobia ako inkretínové mimetiká, t. j. zosilňovače inkretínového efektu. GLP-1, inkretínový hormón vylučovaný z čreva po príjme potravy, stimuluje uvoľňovanie inzulínu z β-buniek pankreatických ostrovčekov spôsobom závislým od glukózy. Inkretínový efekt je u pacientov s T2DM často narušený. Účinky GLP-1 RA presahujú rámec metabolizmu glukózy, zahŕňajú moduláciu sekrécie glukagónu, vedú k zníženej chuti do jedla a redukcii príjmu potravy, spomaľujú motilitu žalúdka a jeho vyprázdňovanie, inhibujú apoptózu β-buniek Langerhansových ostrovčekov a zlepšujú funkciu β-buniek. Zatiaľ čo terapia GLP-1 RA je už súčasťou klinickej praxe, novou výzvou je príchod duálnych a triple agonistov v terapii nadhmotnosti a obezity a bezpečnostné otázky súvisiace s ich použitím.

Pellagra je onemocnění způsobené karencí niacinu (vitamin B3). Příčina nedostatku niacinu většinou spočívá v nutričně chudé stravě nebo v poruše intestinální resorbce. Mezi rizikové faktory rozvoje pellagry patří alkoholismus, nespecifický střevní zánět, ale i užívání některých imunosupresiv či antituberkulotik. Typickými projevy jsou dermatitida, diarhoea a demence (3D), neléčené onemocnění může vést až ke smrti. Stanovení diagnózy se opírá především o charakteristické klinické projevy a o jejich rychlé odeznění po suplementaci niacinu. Autoři prezentují případ pacienta dlouhodobě užívajícího azathioprin pro Crohnovu chorobu, který byl akutně hospitalizován pro komunitní pneumonii, pancytopenii a symetrický ostře ohraničený makulózní erytematózní nesvědivý exantém na končetinách - klinicky suspektní z pellagry. Exantém zcela vymizel do týdne od zahájení parenterální suplementace niacinu. Vyšetřením kostní dřeně byla navíc diagnostikována myelodysplastická neoplázie s nízkým zastoupením blastů (MDS-LB). Je pravděpodobné, že karence niacinu mohla potencovat genotoxické působení azathioprinu. K další léčbě byl pacient předán do hematoonkologického centra.

Renální selhání je závažnou komplikací mnohočetného myelomu a nějakou formu ledvinného postižení může vyvinout až 50 % pacientů s touto nejčastější hematologickou malignitou. Etiologie poškození ledvin je multifaktoriální, ale zásadní roli hraje zvýšená produkce volných lehkých řetězců, které se filtrují do moči a mohou způsobit renální selhání v případě masivního postižení distálního tubulu (myelomová ledvina, light chain cast nephropathy), nebo plně vyvinutý Fanconiho syndrom při poškození proximálního tubulu (proximální tubulopatie, light chain proximal tubulopathy). Glomerulární poškození se nejčastěji projevuje jako AL‑amyloidóza či nemoc z ukládání lehkých řetězců; oboje se manifestuje nefrotickým syndromem. Kromě symptomatické léčby může včasná a adekvátní chemoterapie, zaměřená na rychlé snížení koncentrace lehkých řetězců v séru, zabránit rozvoji renálního selhání. V současné době lze za tímto účelem použít efektivní terapeutické postupy, kdy zejména trojkombinace léčby obsahující některý z proteazomových inhibitorů (bortezomib, karfilzomib či ixazomib) je schopna navodit hematologickou odpověď během několika dní. V případě dobré hematologické odpovědi na léčbu obnoví renální funkci až 50 % pacientů s renálním selháním. Reparaci ledvinné funkce je možné urychlit odstraňováním lehkých řetězců ze séra pomocí dialýzy s vysokopropustnou membránou (HCO - high‑cutoff dialýza). Použitím této metody lze zvýšit šanci na odpoutání od dialýzy u více jak 60 % nemocných s renálním selháním. Data z dosud publikovaných studií s HCO dialýzou (např. studie MYRE) nepřinesla až tak optimistické výsledky, jak se původně čekalo, nicméně lze říci, že terapie s HCO dialýzou je pro některé nemocné se selháním ledvin při myelomové ledvině přínosem. I když se celková prognóza nemocných s mnohočetným myelomem a jejich přežívání dramaticky zlepšily, situace v případě přítomnosti selhání ledvin zůstává stále závažnou.

Celiac disease is an immune mediated entheropathy triggered by gluten in genetically predisposed individuals. Patients with celiac disease are at a higher risk of gastrointestinal malignancies. Diagnosis at an advance stage is one of the factors of an unfavorable prognosis of these complications. Our patient is a woman who was diagnosed with celiac disease at 53 years of age. After two years on a gluten-free diet she developed sideropenic anemia. No source of bleeding was found on the esophagogastroduodenoscopy or colonoscopy. Video capsule endoscopy revealed exulcerated bleeding stenosis in the jejunum, in front of which the capsule lodged. There were no signs of infiltration on simultaneous CT enterography. The patient was operated on and the infiltration of the jejunum was resected. The specimen was evaluated by a histopathologist as a moderately differentiated adenocarcinoma. Due to the risk factors, the patient received adjuvant chemotherapy. The knowledge of the malignant complications of celiac disease, their risk factors and the possibilities of modern enteroscopic methods could help in the early diagnosis and improvement of the prognosis of these diseases. Due to a lack of data and an absence of guidelines, treatment of a small bowel adenocarcinoma is based on an expert agreement and guidelines for colon cancer. Surgical treatment is the only potentially curative option. For stage II with risk factors and stage III adjuvant chemotherapy should be considered.

Opakované, obtížně vysvětlitelné, popř. těžké hypoglykemie u pacientů s diabetes mellitus 1. typu (DM1T) mohou být vzácným, ale přesto reálným příznakem manifestace adrenální insuficience (AI). AI se objevuje u přibližně 0,5 % těchto pacientů, většinou několik let po vzniku diabetu, typicky ve středním věku a častěji u žen. Plošné vyšetřování pacientů trpících rekurentními, obvyklými příčinami nevysvětlitelnými hypoglykemickými epizodami na přítomnost AI se však neukázalo jako efektivní, a není tedy doporučováno. Přesto je nutné na AI jako na reálnou příčinu takových hypoglykemií u pacientů s DM1T pamatovat a prověřit u nich současnou přítomnost obvyklejších příznaků AI, kterými jsou především slabost, nechutenství, hubnutí, ortostatická hypotenze, či hyperpigmentace, případně poruchy mineralogramu (hyponatremie).

Infekce virem hepatitidy B (HBV) a hepatitidy C (HCV) jsou celosvětově významnými příčinami chronického onemocnění jater. Péče o pacienty infikované HBV nebo HCV se za posledních 20 let významně zlepšila díky lepšímu porozumění patofyziologii onemocnění, zdokonalení diagnostiky, terapeutických a preventivních možností. Cílem léčby chronické hepatitidy B je prodloužit délku života a zlepšit jeho kvalitu prostřednictvím zábrany progrese chronické hepatitidy do jaterní cirhózy, dekompenzace cirhózy a vzniku hepatocelulárního karcinomu (HCC). Chronickou infekci HBV lze v současnosti léčit buď tenofovirem, či entekavirem per os (naprostá většina případů), a to dlouhodobě (roky) nebo i doživotně, nebo pegylovaným interferonem α-2a, který se podává injekčně jednou týdně po dobu 48 týdnů (omezená možnost použití). Primárním cílem léčby chronické hepatitidy C je vyléčení infekce, tedy dosažení setrvalé virologické odpovědi definované jako nedetekovatelná nukleová kyselina viru (HCV RNA) v periferní krvi 12 nebo 24 týdnů po skončení antivirové léčby. V současnosti jsou standardem léčby chronické infekce HCV bezinterferonové režimy, které mají účinnost 95-100 % a minimum nežádoucích účinků a kontraindikací.

Rivaroxaban je přímý orální inhibitor faktoru Xa, který je indikován k prevenci tromboembolických příhod u pacientů s nevalvulární fibrilací síní. Poznatky o jeho účinnosti a bezpečnosti vycházejí především z randomizované studie III. fáze klinického výzkumu ROCKET AF. V současné době máme další důkazy o účinnosti rivaroxabanu, které vycházejí z poznatků studií reálné klinické praxe. Studie XANTUS byla první velká mezinárodní prospektivní observační studie reálného života dokumentující použití rivaroxabanu v prevenci cévních mozkových příhod u široké populace pacientů s nevalvulární fibrilací síní. Výskyt závažného krvácení a tromboembolických příhod byl v této studii při terapii rivaroxabanem v běžné klinické praxi nízký. Druhou významnou studií popisující použití rivaroxabanu v běžné klinické praxi byla studie RELIEF. Cílem této retrospektivní studie bylo porovnat účinnost nově zahájené léčby rivaroxabanem s účinností terapie antagonisty vitaminu K. Nízký výskyt krvácení při této terapii ukazují i naše zkušenosti.

Diferenciální diagnóza hyponatremie je často obtížná. Tato nejčastější porucha vodního a elektrolytového metabolizmu je často spojena s odchylkami v acidobazické rovnováze (ABR). V tomto přehledu je analyzována souvislost mezi změnami volumu tělních tekutin a ABR a odvozováno, jak dalece může analýza kombinací obou poruch napomoci k diferenciální diagnóze různých forem hyponatremie (rozlišení diluční vs depleční formy). Změny celkového objemu vody (CTV - celková tělesná voda) a ABR se mohou současně projevovat v hodnotách diference a poměru sérových koncentrací natria a chloridů (S_Na+ - S_Cl-; S_Na+/S_Cl-). Změny těchto veličin jsou analyzovány v modelech patologických stavů spojených hyponatremií a odchylkami ABR: (i) retence bezsolutové vody - hyponatremie spojená s diluční acidózou; (ii) retence Na⁺ v kombinaci s retencí vody (hyponatremie spojená s diluční a hyperchloremickou acidózou); (iii) deplece Na⁺ v kombinaci s deplecí vody (depleční hyponatremie spojená s hypochloremickou alkalózou) a (iv) kombinace diluce a deplece (hyponatremie, která může být spojena s různými odchylkami ABR). Tento přehled uvádí, jak dalece jsou užité modely konzistentní s existujícími klinickými nálezy a zkušenostmi. Vyšetření S_Na+ - S_Cl- a S_Na+/S_Cl- se opírá pouze o rutinně vyšetřované laboratorní metody. Monitorování těchto veličin může posloužit průběžnému hodnocení efektu zvolené terapie.

Úvod:
V České republice je etablovaná strukturovaná péče o pacienty s diabetem, přičemž většina nemocných je sledována v ambulanci specialisty diabetologa. Projekt SPACE (Stav Pacientů Akceptovaných diabetologem Cestou Exportu) vznikl z důvodu nedostatku údajů, které by umožnily objektivně vyhodnotit, jak spolupráce v péči o pacienty s diabetem funguje v reálné praxi zdravotnictví České republiky.
Cíl:
Získání popisu antropometrických parametrů, přítomnosti komplikací, nastavené terapie a metabolického stavu pacientů přijímaných do péče specialisty - diabetologa. Sekundárními cíli bylo zjištění průměrné doby trvání diabetu při první návštěvě diabetologické ambulance, prevalence komplikací diabetu při příjmu do péče diabetologa, struktura farmakologické terapie diabetu, hypertenze, hyperlipoproteinemie.
Metodika:
Retrospektivní sběr dat prvních 20-25 pacientů, kteří byli konsekutivně v diabetologických ambulancích registrováni od 1. 1. 2015.
Výsledky:
Do analýzy bylo zahrnuto 778 kompletních dotazníků. Nejvíce pacientů bylo odesláno od praktického lékaře (64,5 %). Více než 55 % pacientů bylo ve věku 50-69 let, do 40 let bylo méně než 10 % pacientů. V 95,6 % případů se jednalo o diabetes mellitus 2. typu. V téměř 65 % případů je délka trvání diabetu před přijetím do péče diabetologa do 2 let. Z celkového počtu 778 pacientů bylo zaznamenáno 433 pozdních komplikací u 272 pacientů. Bez přítomnosti pozdních komplikací bylo 506 pacientů (65 %). Mezi 3 nejčastější komplikace patřily ischemická choroba srdeční (18,6 %), diabetická neuropatie (7,8 %) a cévní mozková příhoda (5,5 %). Analýza farmakoterapie ukazuje výrazný nárůst podávání sledovaných léčiv po návštěvě diabetologa (74,9 % před návštěvou a 96,7 % po návštěvě diabetologa). Antidiabetika nebo inzulin užívalo před návštěvou 48,3 % pacientů, po první návštěvě diabetologa 92,5 % pacientů.

Gastroenterologie, hepatologie a digestivní endoskopie jsou rychle se rozvíjející obory medicíny s množstvím recentních pokroků v diagnostice a léčbě v rozsahu celého gastrointestinálního traktu. Cílem naší práce je shrnout recentní pokroky na poli významných gastroenterologických situací, jako je akutní pankreatitida, funkční dyspepsie, racionální léčba inhibitory protonové pumpy a idiopatické střevní záněty. Pokrok zaznamenala i hepatologie v přístupu k cholestatickým chorobám, v léčbě alkoholové hepatitidy a nealkoholové choroby jater (NAFLD) a v poznání patofyziologie bilirubinu a žlučových kyselin. Digestivní endoskopie je invazivní částí gastroenterologie a zmíněna jsou klíčová témata jako screening karcinomu pankreatu, využití umělé inteligence, resekce nízkorizikových neoplázií trávicí trubice, endoskopie tenkého střeva a pankreatobiliárních cest a extraluminální expanze endoskopie v podobě endoskopické submukózní a transmurální disekce, různých typů myotomie a využití lumen apozičních stentů.

Existence buněk odpovídajících eozinofilům byla histopatologicky doložena již v první polovině 19. století. Samotný termín "eozinofily" byl však poprvé použit až Paulem Ehrlichem v roce 1878. Od jejich objevení byla jejich existence spojována s bronchiálním astmatem, patogenezí helmintóz a později alergiemi. Od počátku 21. století prošlo chápání podstaty této buněčné populace zásadním přehodnocením a v roce 2010 J. J. Lee navrhl koncept "LIAR" (Local Immunity And/or Remodeling/Repair), podtrhující rozsáhlé imunoregulační funkce eozinofilů v kontextu zdraví a nemoci. Brzy se dále ukázalo, že zralé eozinofily nejsou strukturně, funkčně ani imunologicky homogenní buněčnou populací. Tvoří naopak podtypy charakterizované odlišným vývojem, imunofenotypem, citlivostí na růstové faktory, lokalizací, rolí a osudem ve tkáních a především podílem na patogenezi onemocnění včetně astmatu. Pro hlavní podskupiny eozinofilů byly nedávno navrženy termíny rezidentní (rEos) a zánětlivé (iEos) eozinofily. Ukazuje se, že pochopení funkcí eozinofilních subpopulací a jejich identifikace ve tkáních je základní podmínkou správné diagnostiky, klasifikace a léčby chorob s eozinofily asociovaných. Lze tudíž předpokládat, že nové biomarkery odhalující hlubší biologickou povahu těchto buněk mohou významně rozšířit stávající paletu validovaných parametrů sledovaných u bronchiálního astmatu.

Autologní buněčná terapie je už řadu let využívána u pacientů s chronickou končetinu ohrožující ischemií. Byly publikovány četné studie a metaanalýzy, které posuzovaly benefity terapie a představily i její nové možnosti. Kromě standardně využívaných zdrojů kmenových buněk (kostní dřeně a periferní krve) se otevírají nové možnosti využití jiných alternativ - různých typů tkání. Stále však přetrvává otázka porovnání účinků jednotlivých typů buněk a jejich aplikace. Velmi zajímavé jsou i možnosti kombinované terapie hyperbarickou oxygenoterapií společně s buněčnou terapií. Dle zkušenosti našeho pracoviště je autologní buněčná terapie efektivní metoda s nízkým počtem nežádoucích událostí.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 9.–16. května 2023 se uskutečnil XXXI. výroční sjezd České kardiologické společnosti v Brně (a také v Praze díky vysílání z virtuálního studia). Na této významné kardiologické události jsme nemohli chybět a na následujících stranách vám přinášíme shrnutí několika z mnoha sympozií. Články na témata, která na sjezdu zazněla, najdete i v různých číslech časopisu Vnitřní lékařství, který je tradičním průvodcem v oblasti interního lékařství. Inspirativní čtení vám přeje redakce časopisu Vnitřní lékařství

Chronická končetinu ohrožující ischemie (CLTI - chronic limb threatening ischemia) je považována za nejzávažnější typ onemocnění periferních tepen. Je definována přítomností chronické ischemické klidové bolesti, ulcerací nebo gangrény, v důsledku uzávěru periferních arteriálních cév. Je spojena s vysokým rizikem velkých amputací, kardiovaskulárních příhod a úmrtí. Léčba pacientů s CLTI výrazně ekonomicky zatěžuje zdravotnické systémy po celém světě. Je předkládán přehled o epidemiologii, patofyziologii, diagnostice a léčbě CLTI.

Malnutrice je častým jevem u pokročilého chronického jaterního onemocnění negativně ovlivňující prognózu pacientů stran morbidity i mortality. Etiopatogeneze je multifaktoriální a zahrnuje nedostatečný příjem potravy, malabsorpci, alteraci metabolismu směrem ke katabolismu a zvýšený energetický výdej. V diagnostice se užívají pečlivý odběr anamnézy, fyzikální vyšetření, laboratorní odběry, základní biometrická měření, funkční svalové testy a stále častěji též CT vyšetření stanovující množství svalové hmoty. V terapii hrají roli dostatečný příjem základních živin, minerálů a mikronutrientů, kterého lze dostáhnout úpravou diety, perorálními nutričními suplementy či sondovou enterální výživou. Ve vybraných případech může být nutná parenterální nutriční podpora. Cílem tohoto článku je shrnout současné poznatky o patogenezi malnutrice u populace pacientů s chronickým jaterním onemocněním a poskytnout přehled doporučených metod diagnostiky a léčby.

Glykovaný hemoglobin (HbA1c) je zlatým standardem v hodnocení dlouhodobé kompenzace diabetu. Má však i své limitace a nespolehlivý může být především u chronické renální insuficience, anémií a dalších poruch červené krevní řady. S rostoucím využíváním kontinuálních glukózových senzorů v terapii diabetu je stále častěji vyjadřována kompenzace diabetu pomocí GMI (glucose management indicator) založeném na průměrné glykemii naměřené senzorem. U části pacientů se však liší od hodnoty glykovaného hemoglobinu HbA1c stanoveného v laboratoři. Tuto diskrepanci charakterizuje glykační index hemoglobinu - HGI (hemoglobin glycation index; HGI = HbA1c - GMI). Pacienti se zvýšeným HGI mají vyšší glykemickou variabilitu i vyšší četnost diabetických komplikací, což podporuje představu o nepříznivém vlivu glykace na rozvoj diabetických cévních změn. Pacienti s vysokým HGI by proto k prevenci chronických komplikací mohli profitovat z individuálně nastavených přísnějších glykemických cílů.

Článek se zabývá problematikou personalizované léčby akromegalie s důrazem na predikci terapeutické odpovědi. V kontextu rychle se rozvíjející oblasti personalizované medicíny zdůrazňuje variabilitu klinických, biochemických a radiologických rysů akromegalie a potřebu přesnější klasifikace a personalizovaných terapeutických přístupů. Chirurgie zůstává hlavním terapeutickým přístupem a v článku jsou analyzovány předoperační prediktory úspěšné operace, jako jsou vyšší koncentrace růstového hormonu před zákrokem a negativní vliv invaze kavernózního sinu. Při terapii somatostatinovými analogy jsou zkoumány faktory, včetně intenzity signálu na MRI a exprese receptorů SSTR2A a SSTR5. Dále je diskutován význam matematických analýz a modelů umělé inteligence při předpovědi terapeutické odpovědi. V současné době je nezbytné vyvinout nové algoritmy pro výběr terapie, aby bylo možné léčit pacienty s akromegalií efektivněji.

Metabolický syndrom je charakterizován kumulací nepříznivých kardio-metabolických rizikových faktorů. Důležitou součástí jeho léčby jsou nefarmakologická opatření, která však řada pacientů nedokáže dodržovat, nebo jsou nedostatečně účinná. Farmakologická léčba obvykle spočívá v intervenci jednotlivých složek metabolického syndromu. Přibývá důkazů, že inkretinová mimetika, která byla původně vyvinuta pro léčbu diabetu 2. typu, mají potenciál příznivě ovlivnit nejen hyperglykemii či obezitu, ale také dyslipidemii a zvýšený krevní tlak. Existují také důkazy, že někteří agonisté inkretinových receptorů snižují výskyt kardiovaskulárních příhod a vedou k ústupu steatózy jater. Mohly by tedy představovat ideální lék pro léčbu metabolického syndromu a některých jeho komplikací. Sdělení podává přehled o současných terapeutických možnostech a o blízké perspektivě inkretinové léčby.

Kontinuální monitorace glykemie (CGM) je aktuálně nejefektivnější způsob kontroly koncentrace glukózy u pacientů s diabetes mellitus (DM). V České republice hradily zdravotní pojišťovny pro pacienty s DM 1. typu dostatečné množství prostředků k CGM na pokrytí celého roku od prosince 2019. Na základě údajů získaných z Národního registru hrazených zdravotních služeb (NRHZS) využívalo v roce 2021 některý ze systémů pro CGM odhadem 38 % pacientů, přibližně 2/3 tvořila intermitentně skenovaná monitorace (isCGM). Analýza ukázala na rozdíly ve využívání CGM mezi různými věkovými kategoriemi diabetiků a také na velké rozdíly mezi kraji, kdy nejvyšší preskripce podle věku spadala do nižších věkových skupin a na počet obyvatel do Prahy.

Moderní medicína klade velký důraz nejen na účinnost, ale zejména na bezpečnost léčby. Společným nedostatkem antikoagulancií blokujících společnou cestu koagulační kaskády (inhibitorů trombinu, inhibitorů faktoru Xa či antivitaminů K) je zvýšené riziko klinicky významného krvácení. Přichází nová strategie zaměřená na inhibici vnitřní cesty koagulační kaskády, konkrétně na inhibici syntézy či blokádu funkce faktoru XI/XIa. Tato cesta je slibná, neboť k nejčastějším indikacím antikoagulancií patří aktivace hemostázy kontaktem (navozená např. polyfosfáty na povrchu aktivovaných trombocytů či kontaktem s negativním elektrostatickým povrchem) či reparačně-zánětlivými pochody (zejm. vlákny extracelulárně uvolněné DNA z neutrofilních leukocytů - NET či řadou cytokinů). Podmínkou aktivace této vnitřní cesty koagulace je stagnace krve umožňující dosažení účinné lokální koncentrace enzymů koagulační kaskády. Těmto podmínkám odpovídají dvě nejčastější indikace antikoagulační léčby - prevence tromboembolických příhod provázejících fibrilaci síní či profylaxe a léčba tromboembolické nemoci. Zachování aktivní vnější cesty koagulace pak umožní zachování hemostázy při poškození cévní stěny, tedy např. při poškození sliznic, při úrazech či operačních zákrocích.

Deficiencia adenozín-deaminázy 2. typu (DADA2) je geneticky podmienené multisystémové autoinflamačné ochorenie, ktoré bolo prvýkrát opísané v roku 2014. Vzniká v dôsledku patogénnych variantov génu ADA2, ktoré vedú k redukcii až k úplnej strate aktivity enzýmu ADA2. Manifestuje sa vysoko variabilným fenotypom, s prejavmi systémovej alebo cerebrálnej vaskulitídy, imunodeficienciou a/alebo zlyhaním kostnej drene, obvykle s včasným nástupom v živote pacienta. Doteraz bolo publikovaných viac ako 370 prípadov DADA2, pričom štatistické výpočty odhadujú celosvetový výskyt na viac ako 35 000 jedincov. Rozmanitosť fenotypového spektra oneskoruje diagnostiku a efektívnu liečbu pacientov nezriedka až do dospelého veku. Prehľadom o klinickom obraze, diagnostike a terapii DADA2 chceme prispieť k zlepšeniu povedomia odbornej verejnosti o tejto raritnej chorobe a skráteniu cesty pacientov k efektívnej liečbe, ktorá je účinná a kľúčová v prevencii niektorých trvalých následkov neliečeného ochorenia.

Obezita představuje rostoucí společenský a zdravotnický problém, její prevalence v posledních desetiletích významně roste. Patofyziologické změny spojené s obezitou mohou měnit farmakokinetiku (PK) podávaných antiinfektiv a vést tak k subterapeutickým hladinám a selhání léčby. Vzhledem ke komplexním změnám distribučního objemu a eliminačních funkcí však prostý přepočet dávky na tělesnou hmotnost může naopak vést k předávkování pacienta a toxicitě. I díky řadě PK studií hodnotících použití antibiotik u kriticky nemocných a dedikovaným studiím u obézních pacientů se v posledních letech podařilo získat více informací o vhodném dávkování u této populace. Přesto pro celou řadu běžně používaných antibiotik validní informace stále chybí a tam, kde k dispozici jsou, se často jedná o doporučení založené na nepřímých důkazech bez klinické validace. Tato práce se snaží přinést základní přehled dostupných informací a doporučení pro úpravu dávek tam, kde jsou k dispozici.

Kardiovaskulární onemocnění jsou až z 80 % preventabilní (1). Zásadním a současně i velmi dobře kontrolovatelným rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění je arteriální hypertenze. Základem pro úspěšné dosažení optimální kompenzace krevního tlaku pacienta je proaktivní přístup lékaře a navázání dobré spolupráce s pacientem. Časné zahájení léčby, správná volba antihypertenziv, kontrola vývoje onemocnění v čase a důsledná fortifikace terapie, podpora adherence pacienta díky sestavení co nejjednoduššího léčebného schématu za využití minimálního počtu tablet a současně kontrola dalších významných rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění (zejména hypercholesterolemie) - to jsou charakteristiky, na základě kterých jsme schopni redukovat kardiovaskulární riziko pacienta na minimum a významně zlepšit jeho prognózu.

Gastroenterologie, digestivní endoskopie a hepatologie jsou dynamicky se rozvíjející obory, přinášející každoročně řadu zajímavých a klinicky důležitých novinek a poznatků. Cílem článku je podat jejich přehled. Diskutovaná témata zahrnují onemocnění jícnu (konkrétně léčbu eozinofilní ezofagitidy a refluxní nemoci jícnu) a dispenzarizaci pacientů s vysokým rizikem karcinomu pankreatu. V hepatologii se v posledních letech věnuje zvýšená pozornost jaterní steatóze asociované s metabolickou dysfunkcí (MASLD), která je jedním z nejčastějších chronických jaterních onemocnění. Závěr článku se bude věnovat aktualizovaným českým doporučením pro koloskopii.

Úvod: Těsná kompenzace diabetu je u většiny pacientů optimálním cílem terapie. CSII zlepšuje kompenzaci a nezvyšuje přitom riziko hypoglykemie u pacientů s diabetes mellitus 1. i 2. typu, u diabetiků 1. typu snižuje kardiovaskulární mortalitu. Cíle práce: zhodnocení využívání CSII v terapii seniorů léčených inzulinem v České republice. Metodika: Pro analýzu byl využit anonymizovaný soubor pacientů s DM z dat Národního registru hrazených zdravotních služeb (NRHZS) v letech 2010–2021 (pacienti, u kterých byla v daném roce vykázána inzulinová pumpa, příslušenství nebo spotřební materiál). Výsledky: V roce 2021 bylo léčeno pouze inzulinem (ATC A10) 84 345 pacientů, z nichž bylo 55,7% (46 969) starších 65 let. Prevalence terapie CSII se postupně zvyšuje, z 5 067 pacientů v roce 2010 na 7285 v roce 2021. U 685 nemocných starších 65 let byla v roce 2021 vykázána terapie CSII (9,4% ze všech léčených CSII; 1,5% ze všech léčených pouze inzulinem). 6 597 pacientů ve věku do 65 let je léčeno CSII (17,7% ze všech léčených inzulinem). Závěr: U pacientů ve věku nad 65 let je prevalence využívání CSII významně nižší v porovnání s pacienty nižšího věku. Výsledky mohou napomoci směrování úsilí odborných společností, státní administrativy a vedení zdravotních pojišťoven k zlepšení podmínek pro poskytování terapie CSII a posílení odborné přípravy zdravotnického personálu mimo diabetologická centra.

Prevalence interních chorob zvyšující se s věkem je příčinou zvýšeného zastoupení seniorů mezi hospitalizovanými na lůžkách nechirurgických oborů. Nemoc, která je důvodem hospitalizace, u pacienta s diabetem obvykle rozkolísá glykemie. Řada vyšetřovacích metod vyžaduje přípravu se změnou příjmu a složení stravy, určitou dobu lačnění před výkonem či po něm. Toto vše zvyšuje riziko hypo/hyperglykemie. Ohrožuje zdraví i život pacienta. Prevencí je zejména frekventní monitorování glykemie. Přes pokročilý vývoj odběru a měření glykemie v kapilární krvi se jeví možnou pozitivní alternativou kontinuální měření glukózy senzorem. Proto jsme ihned po zprovoznění lůžek GIK využili možností, které nabízí Intermitentně skenované kontinuální měření glykemie (isCGM). Naše první zkušenosti s využitím isCGM u seniorů hospitalizovaných na GIK jsou velmi pozitivní. Při implementaci metody bylo překvapivým zjištěním, že ve vědecké literatuře není mnoho dostupných dat, která by hodnotila přínosy/rizika isCGM během běžné hospitalizace mimo JIP u pacientů vyžadujících časté monitorování glykemie.

Vzácnou, ale závažnou komplikací léčby glifloziny je euglykemická ketoacidóza. Týká se téměř výlučně diabetiků 1. i 2. typu, u nediabetiků užívajících glifloziny se téměř nevyskytuje. Výraznější je riziko ketoacidózy v perioperačním období. Glifloziny by proto měly být 3-4 dny před plánovanou větší operací vysazeny. Před menší operací bez nutnosti lačnění lze glifloziny vynechat pouze den před operací a v den operace. U nechirurgických pacientů se zahájení i pokračování podávání gliflozinů během hospitalizace jeví jako bezpečné, pokud nejsou přítomny rizikové faktory, zejména protrahované lačnění. V případě intervencí spojených s lačněním, jako např. koloskopie či TAVI v celkové anestezii, je vhodné glifloziny 1-3 dny před intervencí vysadit. Při zjištění ketoacidózy je nutná její okamžitá léčba intravenózním inzulinem, až do vymizení ketolátek. Znovunasazení gliflozinů po léčbě ketoacidózy je bezpečné pouze v případě, že byl identifikován jednorázový odstranitelný rizikový faktor.